Samota v davu: jak moderní společnost mění vztahy

 Mám moc ráda vyprávění své maminky o tom, jak se dřív v bytovém domě všichni znali, vzájemně navštěvovali, společně slavili svátky. 

Nejsem individualista
Už během svého studia sociální antropologie jsem velmi rychle pochopila, že individualismus není směr, který by mi byl jakkoliv blízký. Mám na mysli v takovém tom sociálním smyslu. Baví mě jedinečnost každého člověka. Baví mě lidé, kteří mají svůj styl, jsou osobití. Ale ten směr ve smyslu "jdu si za svým, klidně přes mrtvoly, starám se jen o sebe, hrabu si na svém písečku" mi není nijak blízký.

Hřiště bylo naší sociální sítí a ty vzpomínky miluju!
Vždycky jsem tvrdila, že jsem se narodila do špatné doby. A pořád si to myslím. Možná čím dál víc. Tak ráda vzpomínám na doby, kdy jsem ještě byla dítě školou povinné, a většinu odpolední jsem trávila venku s kamarády ze školy. Stavěli jsme bunkry, lovili dinosaury, chodili na hřiště. Později jsme společně zkoušeli první neřesti (tabák) a hodiny si povídali o všem možném. 

Kdy se to všechno změnilo?
Někdy mám pocit, že se to stalo během okamžiku. Svět se přesunul do online prostoru. Můj oblíbený norský antropolog T. H. Eriksen už před lety mluvil o tom, že žijeme v době "zrychlení zrychlení". Denně přijímáme stovky informací a to, co se stane na druhém konci zeměkoule víme prakticky během několika minut. Má to své výhody. Díky tomu vím, jak se mají všichni moji přátelé ze zahraničí i ti, kteří se po světě rozprchli. A neztrácíme tak snadno kontakt. 

Staré dobré časy
Jenže s těmi, kteří třeba bydlí za rohem nebo jen v jiné části města, ten kontakt udržujeme víceméně stejně. A to je nesmírně smutné zjištění. Vím, už to nejde jako dřív, že si jen napíšeme: "Tak o půl čtvrtý na hřišti," a přesně v tu dobu se tam sejdeme. 

Všichni jsme tak zahlcení, že když se chci s někým ze svých kamarádů domluvit aspoň na kafe, neobejde se to bez obligátní věty: "Počkej, vezmu si diář," a následného hledání volného termínu. Přitom bych někdy i bez nutnosti zkontrolovat diář tak ráda řekla: "Víš co, sejdeme se zítra o půl čtvrtý...třeba na hřišti..."

Ve spojení, ale sami
Na sítích si tak necháváme komentáře pod příspěvky, v chatu vyměníme pár zpráv, občas - když to vyjde - si i zavoláme. Ale pomalu si nevzpomínám, kdy jsme si naposledy s některou z mých kamarádek jen tak napsaly: "Hele, nejdeme třeba na procházku?" 

Popravdě tohle řešíme i doma. Oba jsme dost zaneprázdnění a často se vlastně potkáme doma až večer. Když máme chvíli volna, tak obvykle doháníme, co se za uplynulé dny nestihlo, nebo prostě padneme únavou. 

Šli jsme na krátké rande
Minulý týden jsme spolu po práci vyrazili na zmrzlinu. Bylo to hrozně krásný! Vlastně takové rande. Ale ještě před několika měsíci jsme si plánovali, že to nebude nic výjimečného, že to bude náš běžný standard. 

Jasně, o to víc si právě těchhle chvílí - kdy vyrazíme na zmrzku, do kina nebo procházku vážíme. Ale vlastně to je dost smutný. 

Denně trávím hodinu na instagramu. Jsem v kontaktu s lidmi. Nějakým způsobem se ta moje bublina tam dá označit za formu komunity. A přesto si občas připadám osamělá. 

Asociálové z nutnosti
Z legrace s partnerem často komentujeme náš život, že "jsme takoví asociálové". Ale ono to není tím, že bychom o lidi nestáli. Spíš si užíváme jeden druhého, když už spolu můžeme být a nemusíme nic dělat nebo řešit. Takhle - my si dost vystačíme sami. Pořád se máme o čem bavit, hodně se spolu smějeme. 

Přesocializovaná a osamělá
Ale někdy mi chybí ta fyzická propojenost s dalšími lidmi. I když se cítím (z práce) přesocializovaná. S kamarádkou, která bydlí - doslova - ve vedlejší ulici si už bezmála rok plánujeme, že zajdeme na kafe nebo procházku. A já si pořád říkám, jak bych už ráda vyrazila, ale nějak to pořád nevychází. 

Smutně musím přiznat, že hlavně mou vinou. Chodím do práce, věnuju se několika projektům současně a ta trocha času, která mi zbývá (do které teda nepočítám spánek) mi tak tak stačí na rodinu. Jak se to stalo, že žiju se svým mužem ve společné domácnosti a pořád se mi po něm stýská?

Jak se stalo, že vím, co měla moje nejlepší kamarádka k obědu, kde byla na výletě, a přesto jsem ji neviděla ani nepamatuju....? 

Jsme extrémně zahlcení informacemi, víme "všechno o všech", přitom jsme vlastně osamělí. Vyrůstala jsem v době před facebookem. Na dopis od kamarádky z Brna jsem čekala týden, než jsem se dozvěděla všechny novinky z jejího života. Taky jsme se viděly jen párkrát do roka. Ale s těmi, kdo bydlel ve stejném městě, jsme se vídali každý týden. Trávila jsem víc času s učebnicemi a knihami, přesto jsem si nepřipadala tak sama, jako si občas připadám dneska. 

A tak si slibuju, že to začnu dělat jinak! Ještě nevím, jak přesně to udělám, ale zapracuju na tom, abych zkrotila své úkoly v diáři a našla tam víc prostoru pro kamarády a přátele.  A věty jako:
"Sejdeme se zítra o půl čtvrtý..."

☕ Podpoř mě kávou

Pokračovat na další článek