Byla jsem připravená skočit. Pak se stalo něco nečekaného.

Píšu o chvíli, kdy jsem chtěla odejít. A o všech, kteří mi tehdy pomohli zůstat. Protože pomoc existuje. A naděje nikdy neumírá. Nesmí. 

pozn. Článek obsahuje zmínku o sebevražedných myšlenkách/pokusu – čtěte prosím jen pokud se cítíte v bezpečí.

Světlo v tobě bojuje s temnotou
Bez telefonu, bez klíčů, bez myšlenky na návrat jsem vyšla z domu a měla namířeno ke kolejím. Něco racionálního ve mně na mě křičelo, že to je hloupost, že se mám otočit a jít domů. Ale přehlušoval ho ten bazilišek se skřehotavým hlasem, který dokola opakoval: "Když to uděláš, nechá ho už být, přestane mu ubližovat," a já si říkala, že musím. Že to musím udělat, abych svého chlapa zachránila před jistou osobou, jejími výhružkami, útoky, zlobou. "A ty už nebudeš muset snášet ty urážky, pomluvy a věčný strach," dodával bazilišek, jakmile jsem chtěla odporovat.

Ten vnitřní dialog přehlušil svět kolem mě, lidi, které jsem míjela, město, jímž jsem procházela. Abych sebrala odvahu, stavila jsem se pro lahev vína. A pak pokračovala v cestě, o níž jsem věděla, že nevede zpátky. Cestou jsem procházela okolo Jiráskových sadů a hned mi jako světlo vstoupila do hlavy vzpomínka na naši první schůzku s Péťou, kterou jsme měli právě tady. Já ji ale nenechala svítit naplno. 

Vzpomínka, která změnila cestu
To místo je pro mě moc důležité. Právě proto, že je tak významně spojené s mým mužem. Když jsem se blížila k bráně, zjistila jsem, že je otevřená, a tak jsem šla dovnitř. Šla jsem směrem k soutoku, do tmy, kde jsem si našla lavičku, na níž jsem chtěla strávit poslední chvíle. 

Otevřela jsem tu lahev vína, které mi ani trochu nechutnalo, a vzpomínala jsem na šťastné chvíle. S Péťou, s rodinou. Loučila jsem se se životem, plakala pro všechno, co ztratím a říkala si, že teď už nemůžu couvnout. Moje vnímání reality se smrsklo na tunel. Nekonečný a temný, v němž slyším hlas té osoby, zase ty urážky, výhružky, byla všude kolem, kam jsem se podívala, tam byla. 

Strach mi zatemnil mysl
Vybavovaly se mi noční můry o tom, jak zabíjí Péťu i ty, v nichž ubližuje našemu psovi. Vybavovalo se mi, že když chodím venčit psa, neustále se ohlížím, jestli za mnou někdo nejde. Jak se s hrůzou snažím rozeznávat tváře lidí, které potkávám. Jak bylo vysilující v tomhle žít tolik měsíců a bojovat s tím.

Můj čas
Když už jsem cítila, že mám trochu v hlavě, řekla jsem si, že už to nemůžu dál oddalovat. Mířila jsem k východu ze sadů a cestou uviděla houpačky. Vždycky jsem milovala houpačky. Vlastně je mám ráda pořád. A vzpomněla jsem si na pubertu. S kamarádkami jsme na těch houpačkách, právě na těchto, trávily každé volné odpoledne. Tehdy jsem si procházela svou první velkou (neléčenou) depresí a právě tady mi bylo dobře. Na té houpačce. I s ní jsem se chtěla rozloučit. Tak jsem odložila lahev s vínem, z které bylo něco upito, ale pořád v ní dost zbývalo na cestu, na zem a sedla si na houpačku. 

V pravou chvíli
Napadlo mě, že tentokrát už to nějak nepomáhá. Bolest ani strach nebyli menší, nebyli lehčí. Nemohla jsem se před nimi vznést, nemohla jsem uniknout. V tom jsem periferně zahlédla uniformovaného muže. Policista. Myslela jsem si, že mi jde vynadat, že v tom parku už nemám co dělat, že se zamyká, proto jsem vstala, vzala svou lahev a řekla: "Já vím, já už jdu." Obyčejná věta, která v tu chvíli v sobě nesla mnohem hlubší význam, než jen pokorné přiznání faktu, že porušuju pravidla.

"Ne, ne, slečno, počkejte. Vás asi hledáme," řekl opatrně policista. Já se ale nedala: "Mě určitě ne..." V hlase jsem asi nedokázala skrýt tu tíhu a smutek, ale když pokračoval: "No, vás právě asi jo. Můžete mi ukázat občanku," na nic jsem nečekala, zahodila to, co jsem držela v rukou a rozeběhla se k dírám v plotě, o nichž jsme se spolužáky věděli už jako děti. 

V nerovném terénu jsem ale ztratila balanc a policista mě dohnal. Zahlédla jsem druhého a vzdala se. Vzal mě k lavičce, kde se opatrně ptal, jestli si chci promluvit. Z dnešního pohledu a pozice peer lektorky musím říct, že se choval naprosto fantasticky!!! Po chvíli rozhovoru, v němž jsem asi útržkovitě a mezi vzlyky něco říkala, řekl: "Je tady váš přítel, chcete ho vidět?" A já si v tu chvíli nepřála nic jiného. 

Zpátky v realitě
V ten moment už jsem to byla zase já, byla jsem zpátky v přítomnosti a věděla jsem, že to celé byla naprostá hloupost, protože bych tím vůbec nic nevyřešila. Ba naopak. A strašně jsem chtěla jít domů a usnout Péťovi v náručí. Takhle to ale nefunguje. Což je moc dobře. Pro všechny, kteří se kdy dostali do tak zoufalé situace, že jediné východisko viděli v konci.

Několik dní jsem proto strávila na hospitalizaci. Moc jsem si přála jít domů. Chtěla jsem se starat o svou rodinku. Ale paní doktorka potřebovala mít jistotu, že se situace nebude opakovat. Péťa za mnou chodil každý den, mumínek každý den volala a psalo tolik lidí, až mi bylo líto, kolika lidem jsem mohla ublížit, kolik lidí jsem vyděsila. 

V péči na cestě k sobě , ale silnější
Po propuštění jsem nastoupila intenzivní terapii ve stacionáři. Mám za sebou první týden. Je to náročné, hodně. Ale jsem nesmírně vděčná, že jsem se na ten záchranný člun dostala. Už během prvních dní jsem se začala dostávat hloub, kam jsem se přes starosti s rekonstrukcí, prací, projekty a spoustu úkolů nemohla přiblížit. Navíc je pro mě moc důležité, že se každé odpoledne vracím domů. K Péťovi. K našim miláčkům. 

Tenhle článek nevznikl jako návod, ani jako varování. Je to svědectví. Svědectví o tom, jak snadno se dá podlehnout dlouhodobému stresu, zvlášť když se k němu začnou hromadit další a další náročné situace. Svědectví o tom, že každý problém má řešení. I když není hned a přes tu mlhu okolností vidět. Svědectví o tom, že pomoc je tu pro každého z nás, i když si to třeba chvíli nemyslíme. Svědectví o tom, že nikdy nesmíme ztratit naději. 

"Naděje je to s křídly, co hnízdí uvnitř nás a pěje píseň beze slov a stále zvedá hlas." Emily Dickinson

S láskou
Helli