Jsou myšlenky, které nás posouvají vpřed. Jiné, které nás drží na jednom a tomtéž místě. Jako ve vězení. A pak jsou tu ty, které jsou s námi. Jako záchranné lano. Které ale máme omotané kolem krku. A stojíme přitom nad propastí.
Chci a nemůžu, protože musím
Chtěla jsem se zabít. Tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Ale jen párkrát jsem měla napsaný dopis na rozloučenou, přesně naplánovaný postup. Možná trochu paradoxně mě naživu udržel strach. Ne ze smrti. Ale z toho, že svým blízkým zkomplikuju život. Ne tím, že odejdu po svém. Ale že budou muset zařizovat pohřeb. Bude je to stát čas, peníze a budou vystavení tomu, že o tom budou lidi mluvit, ptát se, vymýšlet si kolem toho historky, nebo prostě jen házet ty soustrastné pohledy.
Myšlenka je jako rakovina
Jsem ráda, že jsem to nedokončila. Ale ta myšlenka. Je to jak virus. Nebo jako rakovina. Je ve mně. A občas se znovu a znovu vrací. Ne, není to tak, že ráno zaspím, pak venku zakopnu o obrubník a hned si začnu plánovat, že je lepší nebýt. To fakt vůbec. Není to ani tak, že bych si tu myšlenku nějak hýčkala a čekala jen na příležitost, kdy si ji zas budu moct mazlit.
Přeprogramování
Domnívám se, že je to něco, co člověka prostě nějak změní. Zásadně. Dokud mě to samotnou prvně nenapadlo, jediné, co jsem měla v hlavě byla mantra "Musíš". Musím vstát, musím jít do školy, musím zvládnout ten test, musím udělat příjimačky na střední, musím být mezi nejlepšími studenty, musím se naučit tohle a tamto, musím dělat to, co se ode mě očekává, musím poslouchat, musím, musím, musím.
Dobrý sluha, zlý pán
Jenže když už toho bylo moc, v mojí hlavě se najednou ozvalo něco, co mě nejdřív utěšovalo a říkalo mi, že nemusím. Zpočátku to bylo jako ukolébavka. Uklidňující. Konejšivý. Jenže pak se z toho stala noční můra a já několik měsíců vkuse neusínala s ničím jiným než s touhou po tom, abych se už neprobudila. Pak jsem začala plánovat, jak to zařídím, abych se už opravdu neprobudila. Tehdy mi bylo 16/17 let.
Ta myšlenka mě asi po dvou letech přestala tak svírat, až nakonec zmizela. Myslela jsem si, že navždy, ale nebylo tomu tak. O 10 let později se vrátila. Silnější. Protože přišla posílená o všechna nevyřešená traumata. Tenkrát jsem nastoupila první hospitalizaci. Z ní jsem odcházela s tím, že ta myšlenka je pořád se mnou, nemůžu se jí zbavit, ale vytvořila jsem si v hlavě takový vlastní cíl. Že nesmím odejít, dokud tu budou moji rodiče. To přesvědčení se ale s hloubkou sebepoznání a náročností terapeutické cesty zkrátilo na dobu, dokud tu bude Herbie.
Bod zlomu
Když mi 21. 12. 2023 Herbíček umíral v náručí a já se mu omlouvala, ta myšlenka byla jediné, co mě drželo na nohou. Trvalo několik dní, kdy jsem doma vše postupně připravovala, aby naši neměli tolik starostí. Tehdy jsem byla skutečně milimetr od smrti. Ale učinila jsem jiné rozhodnutí a tu myšlenku poslala do háje.
Nezbavím se jí
Pořád tam je. Vrací se. Ale tak jak ta myšlenka změnila mě, tak jsem já změnila svůj přístup k ní. V minulosti jsem ji považovala za možné řešení, které tady pro mě vždycky bude. Jenže za poslední rok a půl jsem se dokázala dostat do bodu, kdy vím, že je to sice možné řešení, ale že já těch možností mám daleko víc. A já rozhoduju o svém životě. To já jsem ten, kdo dnes drží otěže a rozhoduje o tom, zda a jaký budu žít život.
Bojovník vs. oběť
Opakovaně jsem se během svého života musela rozhodnout, zda chci mít roli bojovníka, nebo oběti. Být v roli oběti nesnáším. Ne dlouhodobě. Zároveň jsem se ale nedokázala sžít ani s tím, že jsem bojovnice. Tak jsem jí spíš zkoušela být. Dnes už jsem ale připravená.
Ve svém životě jsem si spoustu věcí musela a dokázala vybojovat. Musela jsem bojovat za to, abych žila. Přežila jsem spoustu věcí, protože jsem se nevzdala. Protože jsem bojovala za to, abych se další den nadechla. Prakticky celý život jsem strávila v módu přežití.
Ta zatracená myšlenka je jako stín v zádech, ale s ní nemá smysl bojovat. Už se jí nezbavím. Vím, že už navždy mě bude pronásledovat, když budou ty horší dny. A já nebudu bojovat s tou myšlenkou, ale za ty další možnosti, které mi život nabízí.
Kotva, nikoliv lék
Pravda, žije se podstatně snáz, když má člověk kolem sebe takové lidi, kteří ho respektují, podporují, milují. Ale pozor, my sami si vytváříme vztahy. Čekat, že jen tak přijdou "ti správní lidé" je marné. Zdravý vztah vždycky začíná u nás samotných. Co do vztahu dám, to se mi vrátí. Co do něj nedám, to z něho nedostanu.
Mám partnera, který mě každý den umí rozesmát, který mi připomene, v čem jsem fakt dobrá, když to potřebuju připomenout, s nímž je ten život prostě krásný, i když je někdy těžký. Zažívám ve vztahu nejen vášeň, lásku, porozumění, klid, bezpečí, ale vzájemnou úctu, respekt, loajalitu a podporu.
Bohužel ne, ani tohle, jakkoliv idylicky to zní, nedokáže tu myšlenku úplně vymazat. Je tam a už vždycky bude. Nejspíš. Jen jestli jsem před rokem dokázala najít 10 dobrých důvodů, proč nepodlehnout, tak teď jich dokážu najít 110. 1110. 1111110. A někdy i víc.
Když mi totiž není dobře, Peťa mi vždycky - nevím, zda záměrně, protože to vycítí, i když to neřeknu, nebo prostě tak nějak přirozeně - připomene, co všechno máme v plánu. Kam se spolu chceme podívat. Co můžeme podniknout. Co nás spolu čeká. A to jsou chvíle, kdy mě kotví a mně dochází, že to, jak se momentálně cítím, je jen propad, který už znám. Že to není konečný a neměnný stav.
A jak si spolu tak povídáme, ve mně se rozprostírá klid a světlo, protože už jsme toho spolu zažili spoustu a ten pocit toho poznávání, toho nového objevování je euforický. A tou temnotou, která mnou v tu chvíli třeba prostupuje, se najednou začne to světlo šířit. A já cítím, jak zase pomalu vstávám. Ne proto, že mě někdo zvedne, ale protože je to moje volba.
S láskou
Helli ❤
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥