Prakticky celý život jsem nenáviděla sebe i své tělo. Jakmile jsem vstoupila do světa terapie, tak spíš to tělo. I když jsem dnes už někde jinde, tak cesta k sebelásce je nikdy nekončící příběh. Pojďte se se mnou podívat na ten můj.
Sebe(ne)přijímání
Dívám-li se do minulosti, pak vidím hodně nešťastnou holku, která se velmi snažila, aby nikdo nevěděl, jak se doopravdy cítí ošklivá, odporná. A to nejen navenek. U psaní tohoto článku se dívám i na své staré fotografie a vidím na nich hezkou blondýnku se zdravou postavou, ale přesně si vybavuji své tehdejší pocity vůči sobě. Velikost M (38) mi přišla obří, proto jsem sama sebe viděla jako kytovce. A ještě přerostlého. A připadá mi to tak hloupý a smutný.
Spousta lidí mi tehdy říkala, že jsem hezká holka. Rozhodně jsem neměla problém zaujmout pozornost. I přesto jsem se necítila dobře. Jakýkoliv kompliment po mně jen tak stekl a v mojí hlavě znělo jen "tomu člověku je mě líto, jen proto mi říká hezký věci". Neuměla jsem žádnou pochvalu skutečně přijmout.
Chválím se za...
Během první hospitalizace jsem se naučila ocenit a pochválit sama sebe. Byl to povinný úkol na každý den. To považuju za jednu z těch opravdu důležitých věcí, které jsem si odnesla. A ty se snažím si stále připomínat. I když to někdy není snadné.
Už přece vím, jak na to
V loňském roce jsem výrazně zlepšila životosprávu a začala hubnout. Shodila jsem nějakých 10kg za necelého půl roku. Ale chybí mi disciplína, a tak jsem začala polevovat a jak to asi tak mohlo dopadnout? Taky jsem přestala dodržovat pravidelné stravování (hodina sem, hodina tam a pak jsem najednou začala vynechávat jídla...), přestala jsem si hlídat čas, abych měla prostor chodit na jógu, pravidelně plavat, běhat...a když přišla zima, šlo to do kopru úplně a váha šla nahoru.
Mé tělo je můj chrám
Když vidím své současné fotky nebo odraz v zrcadle, nejásám, ale zároveň už necítím nenávist. A to je extrémní rozdíl v porovnání s tou holkou na fotce, kterou tu držím. Díky destigmatizačním besedám, které děláme na středních školách, si totiž neustále připomínám to, čím jsem si prošla a co moje tělo dokázalo zvládnout.
A právě za to mu musím, chci být a jsem vděčná. Bez ohledu na to, jestli podle nějakých obecně přijímaných měřítek krásy jsem nebo nejsem krásná. Moje tělo přežilo i to, co mnoho jiných ne. Několikrát jsem utekla hrobníkovi z lopaty. A to bez přehánění. Ať už to bylo během banální operace, hladověním, extrémní konzumací alkoholu v době, kdy jsem si procházela těžkou depresí, nebo moment, kdy jsem skutečně nevědomky snědla mnohonásobně vyšší dávku léků, které mohly způsobit i to nejhorší.
Sebepřijetí!
Moje tělo mě nezradilo a teď je řada na mě, abych ho přijala takové, jaké je a dala mu to, co potřebuje - péči, živiny a hlavně lásku. Mám břicho, zadel, kejty, druhou bradu...ale i všechny tyhle části mi pomohly překonat nemoci nebo těžké chvíle. A proto necítím nenávist.
Ani moje tělo, ať už vypadá jakkoliv a líbí se lidem okolo nebo ne, netvoří mou hodnotu. To, jakým jsem člověkem, není tvořeno tím, jak vypadám, ale jak se cítím, jak se chovám k druhým a co předávám dál. Jako kdokoliv jiný mám své nedokonalosti a negativní vlastnosti, ale stejně tak mám i já ty vlastnosti a schopnosti, díky kterým si mohu říct, že jsem dobrý a hezký člověk.
Nevypadla jsem z módního magazínu...no a?
A takového člověka z nikoho neudělá ploché bříško, velikost XS, silikony ani botox. Ani sláva, peníze a to, že je celej voháknutej ve značkovým. Domnívám se, že dobrého člověka dělá dobrým člověkem především lidství. A to se neměří a neváží.
S láskou Vaše
přijímající se Helli 💕
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥