Sebepoškozování: Není to frajeřina, je to volání o pomoc

 Opakovaně jsem se setkala s názorem, že sebepoškozování je jen snaha na sebe upozornit. Jenže takřka vždy to bylo řečeno s tak hořkou dávkou despektu, až mi bylo smutno. A to nejen proto, že s ním mám sama bohaté zkušenosti, ale kvůli všem těm, pro něž je právě tohle jediným východiskem.

Volání o pomoc
Naprosto rozumím tomu, že není jednoduché pochopit, proč si člověk sám ubližuje. Proto je snazší za tím vidět nějakou snahu o pozornost. Ale i to může být ten důvod. Jenže ne tak, jak si mnozí myslí. Ten, kdo si ubližuje, dělá to proto, že už neví kudy kam. Je to tiché volání o pomoc. Je to snaha zbavit se bolesti, kterou nelze sešít pár stehy nebo ošetřit náplastí. 

Naučený vzorec
Já si ubližovala už jako dítě. Často jsem totiž poslouchala, že jsem tlustá, že mám pupek, že mám kejty. Nenáviděla jsem proto svoje tělo, a coby malý dítě jsem se do břicha a stehen mlátila pěstmi, brečela, brečela a brečela. A mlčela. Když se mi náhodou udělaly modřiny, které se mi dodnes dělají jen zřídkakdy, nikdo se nad tím příliš nepozastavoval, protože jsem kamarádila s klukama a s panenkama jsme si fakt nehráli. Teda, pokud jsme je zrovna nepoužívali jako terč. 

Když jsem byla starší, na střední škole, objevila jsem drastičtější způsob, který mi pomáhal utéct před bolestí, jež se mi rozpínala pod hrudní kostí a nešla ničím zastavit. A já tehdy netušila, že jde o úzkost. Emoce jsem držela v sobě, ale někudy ven musely. Bohužel, tehdy mi tohle přišlo jako jediný možný způsob, jak si ulevit. A stalo se mi to určitou závislostí. 

Snažila jsem se rány skrývat, ale v době, kdy se rozjetá deprese ještě zhoršila, už mi bylo jedno, kdo si jich všimne. Nedělala jsem to proto, abych byla zajímavá. Byla jsem ve stavu, kdy mě vnitřní bolest pohltila natolik, že už jsem neměla na nic sílu. 

Prozření a pozdní lítost
Později, když jsem se ze spárů deprese vyprostila, litovala jsem každé jizvy. Už proto, že mi dodnes připomíná, kdy a proč vznikla. Na dlouhá léta jsem se zvládla ubránit svodům všech ostří. Některé jizvy jsem se pak snažila překrýt tetováním. Můj tatér byl na telefonu a když jsem měla myšlenky na sebepoškozování, volala jsem mu. Tu vnitřní bolest jsem přetavila do obrázku, který mi měl dát sílu. Proto má každá moje kérka svůj význam. Vlastně to byl vždycky tak trochu rituál. Jako tomu bývalo u preliterárních společností. (Jako vystudovaná sociální antropoložka tady sama oceňuji, jak se nám kruh uzavřel...)

Zpátky na začátku...
Pak ale přišla recidiva. A popravdě - se sebepoškozováním je to jako s alkoholem. Tak jak je snadný sáhnout po flašce, tak je snadný sáhnout po něčem ostrém. Ať už se potřebuju potrestat, zhmotnit nenávist, kterou vůči sobě občas chovám, nebo cítit fyzickou bolest, protože bolí míň, než ta psychická. 

...přesto o kus dál
Kdysi jsem si ubližovala prakticky denně. Dnes jsou to spíše občasné myšlenky. Ale nebudu lhát, dosud to občas nezvládnu udržet. Jsou to ale skutečně velmi výjimečné situace. Kdy se cítím zahnaná do kouta a ten tlak uvnitř se mi nedaří žádným jiným způsobem uchopit. 

Vnitřní hlas
Nejsem na to pyšná. Ani omylem. Stydím se. Bojím se, že se na to zeptá někdo, s kým o tom nechci mluvit. Štve mě to kvůli mě samotné. Je to připomínka mých vlastních selhání. Občas se dívám na své tělo a při pohledu na ty jizvy mě napadá jen: "Jsi příliš slabá. Nezvládla jsi to. Nezvládneš to nikdy."

Odolávání
Snažím se proto hledat způsoby, jak tomu vnitřnímu emočnímu přetlaku předcházet. Brečím. Křičím. Zpívám. Maluju. Dýchám. Medituju. Mazlím se. Se svým mužem. S naším psem. Zkouším, co se dá. Ale vím, že ta hrozba nade mnou visí jak Damoklův meč. No a právě proto, že vím, jak je snadné podlehnout, nesmím na to nikdy zapomínat. Už totiž vím, že když si myslím, že je to za mnou, zaútočí to.

Buďte laskaví, prosím!
Pokud tohle někdo vám blízký dělá, není to frajeřina. Potřebuje pomoc. Prosí o ni, ačkoliv třeba tvrdí, že ne. Někdy je totiž to nejtěžší přiznat, že se něco děje, že to sám nedám. Snažte se být laskaví a podpůrní. Nevyčítejte to. Nikdy. Sebevýčitek máme na rozdávání a ty vaše nám fakt nijak nepomůžou.

Změň to! Máš na to! Jsi dost!
A pokud jsi to právě ty, kdo tyhle řádky čteš, a přesně rozumíš tomu, o čem jsou, věř mi, že z toho je cesta ven. Je dlouhá. Je trnitá. Je daleko těžší, než si ublížit. Ale když na ni jednou vstoupíš a pak se ohlédneš, tak budeš vědět, že je správná. Že před tebou je ještě pořádná štreka, stejně jako přede mnou, ale ucítíš, že jdeš správným směrem. Dej si šanci. Zasloužíš si ji!

S láskou,
zjizvená Helli 💜