Troufám si hádat, že termín "úzkost" už někdy slyšel každý. Co ale taková úzkost znamená, co obnáší, co může způsobit a jaký dopad má život toho, kdo se s ní potýká?
Celoživotní zkušenost
Sama jsem úzkosti zažívala již od útlého dětství, jen jsem netušila, co to je, a tak jsem se s tím nějak naučila žít. Skrývat to. Žít v režimu přežití. Zažila jsem nejrůznější projevy úzkostí. A když už je toho opravdu moc, já se snažím "to vydržet" a nejsem k sobě dlouhodobě dostatečně laskavá, tak disociuju. To se můj mozek naučil jako obranný mechanismus.
Úzkostné stavy jsou nesmírně vyčerpávající psychicky i fyzicky. A proč jsem se rozhodla o nich napsat? Aby je lidé nepodceňovali, protože jejich neřešení může dopadnout opravdu špatně. Přitom úplně zbytečně. A těm, kteří se s těmito stavy nemusí potýkat, je chci přiblížit a vyvrátit mylné přesvědčení, že "to nic není" nebo že je zažívají jen "přecitlivělí" lidé.
Co je a není úzkost
Začnu tím, co úzkost není. Není to obyčejná nervozita, kterou jsme nejspíš opravdu někdy v životě zažili všichni. Úzkost je celkové přetížení těla i mysli. Nejedná se o slabost či rozmar, je to přirozená reakce organismu na stres.
Neodsuzujte nikoho, že je slaboch, protože se potýká s úzkostmi. Nikdy nevíte, co ten člověk prožívá nebo prožíval. Pojďme si říct, že člověk, kterého nepotkala ho žádná traumatická událost, v rodinné anamnéze se neobjevují psychické obtíže,... má podstatně menší predispozice k tomu, že se bude potýkat s úzkostmi.
Úzkost se může projevit kdykoliv a u kohokoliv
Ovšem vyloučit to opravdu nelze. Úzkosti se mohou začít projevovat kdykoliv v průběhu života, jen někdo k nim má našlápnuto víc, jiný méně. Každý máme tu laťku, co zvládneme unést nastavenou jinak. A ani to není naše chyba. (Samozřejmě pokud neporušuju pravidla léčby.) Proto si to nevyčítejte ani vy, kdo se s úzkostmi potýkáte, ale nevyčítejte to nikomu ani vy, kteří jste měli víc štěstí (ať už v životě nebo genetice).
Úzkostné stavy se mohou projevit u mužů i žen a to bez ohledu na vzdělání, zaměstnání nebo sociální skupinu.
Projevy, které nejsou vidět a nejdou změřit
Zpravidla útočí na naše emoce, takže se projevuje ve formě strachu, zmatku, pocitu, že "se něco stane" a spouští v hlavě katastrofické scénáře, které podporují onen strach, takže se zacyklíte. Pokud si člověk včas nedokáže situaci uvědomit, ukotvit se a aplikovat techniky na zklidnění úzkostí, může se úzkost rozjet tak, že se překlopí do panické ataky.
Fyzické symptomy
Úzkost (i panika) způsobuje i fyzické projevy, mezi které patří bušení srdce, pocení, třes, tlak na hrudi, pocit dušnosti, pálení kůže, závratě, slabost v nohách, mravenčení, dezorientace, derealizace, ale jsou to i třeba studené ruce, bolest hlavy, bolesti zad, mdloby, napětí ve svalech, křeče atd.
Úzkost bolí jako infarkt
Dnes už je dobře znám a vím, oč se jedná a snažím se vyklidnit, ale vzpomínám si, jak jsem kdysi v práci zažila stav, kdy jsem si reálně myslela, že mám infarkt. Brněla mě paže, hrozná bolest na prsou, nemohla jsem popadnout dech. Tehdy jsem netušila, že se potýkám s úzkostmi. Jak říkám, zažívala jsem je odmalička, takže jsem to nikdy nepovažovala za nic, co by se dalo řešit a vnímala jsem to jako svou slabost, neschopnost.
Ten stav, kdy mi hlavou jelo, že mám infarkt, trval jen asi 15min, ale ta čtvrthodina se zdála být nekonečná. V hlavě mi jelo jen to, že si za to můžu sama, protože jsem kuřačka, protože nemám úplně ukázkovou životosprávu a co chudáci moje zvířata, že se s nimi ani nerozloučím. Ta poslední věc prohlubovala ten strach.
Aniž bych věděla, co mám dělat, vstala jsem od počítače, došla opatrně na kuchyňku, napila se studené vody, tou jsem si taky chladila krk a hrudník a snažila se zklidnit dech. Zabralo to. Ale následovalo hrozné vyčerpání. Připadala jsem si, jako bych uběhla maraton. To je zcela běžný dopad úzkostí bezprostředně po záchvatu.
Vliv na život
Pokud se úzkosti stanou součástí života a neléčí se, významně zasahují do běžného fungování. Mohou mít negativní dopad jak na práci, tak vztahy i společenský život. Vyčerpání se může podepsat na energii a výkonnosti v práci. Mohou být natolik frustrující, že se člověk začne uzavírat do sebe, nebo je podrážděnější. Někdy se dokonce začne vyhýbat věcem, které má rád, protože se bojí dalšího úzkostného záchvatu. A tak je často provází izolace, osamělost, deprese.
První pomoc
S úzkostmi lze pracovat a je možné zmírnit nejen jejich frekvenci, ale i intenzitu. Pomáhají dechová cvičení, například dýchání do trojúhelníku, relaxační cvičení, odklon pozornosti, ochlazení, vzít si do ruky něco měkkého, voňavého, obejmout strom, projít se na čerstvém vzduchu, uzemnit se apod.
Prevence a přizpůsobení
Jestliže se člověk potýká s úzkostnými stavy, je nutné přizpůsobit i životosprávu. Neponocovat, mít pohyb na čerstvém vzduchu, pravidelný režim. Ale především se neskrývat před životem.
Je nutné se zásadně vyhýbat energetickým nápojům, které obsahují vysoké množství kofeinu, taurinu, cukru a dalších látek, které přímo spouštějí úzkostné stavy a panické ataky.
I kolu nebo kávu přijímat omezeně. Samozřejmě se vyhýbat drogám, alkoholu. Dokonce i nikotin může mít negativní vliv, zejména ve formě elektronických cigaret, u nichž snadno dojde k předávkování, které se právě projevuje i úzkostí.
Hodiny u televize nebo počítače taky úzkosti spíše prohlubují, stejně jako časté scrollování na sociálních sítích na telefonu.
Pilulky neléčí nemoc, ale příznaky
Existují léky, tzv. benzodiazepiny, které mají uklidňující účinek a v případě nouze je možné je užít, ale nedoporučuju se na ně spoléhat. Vůči těmto medikamentům se člověk snadno stává rezistentním, tudíž je třeba zvyšovat dávky a velmi rychle vzniká závislost. A to hlavní je, že neřeší příčinu, neléčí, pouze zmírňují symptomy.
Skutečná pomoc
V případě úzkostí je ideální variantou tzv. expozice. Pokud lékař diagnostikuje úzkosti, může napsat léky a doporučí léčbu. Určitě to bude terapie a expozice. Expozice je postupné vystavování se spouštěčům úzkostí.
Bez terapie nelze úzkosti léčit. Díky terapii totiž můžete odhalit, co jsou vaše spouštěče, kde se berou, tím pádem si snáz úzkost racionalizovat a říct si: "Nic se neděje, jde o úzkost, spustilo mi ji to a to, a tahle reakce je můj obranný vzorec, který vznikl z toho a toho zážitku..."
Vzpomínám si, že když jsem se před lety sesypala a nebyla schopná vycházet z domu, šla jsem na hospitalizaci, kde jsem hned začala s terapiemi a s expozicí, která ale byla odborně vedená a konzultovaná s lékařem. Bylo to náročné, ale povedlo se. Během hospitalizace šla se mnou třeba kamarádka nebo rodiče.
Po návratu do běžného života už jsem na to byla sama. Tenkrát jsem šla do nedalekého obchodu na třikrát. Vyšla jsem z domu, ušla několik kroků, vrátila se. Doma si udělala dechové cvičení, šla znovu a došla téměř k obchodu, ale stejně to nešlo. Napotřetí už jsem zvládla i malý nákup. Jasně. Nákup, který mi běžně i s cestou zabral 20min se tak protáhl asi na 3 hodiny, ale dokázala jsem to.
Pozor, expozice není to, že ve chvíli, kdy zrovna nemáte úzkost, si zajdete s kámoši na pivo, ke kadeřnici nebo odjedete na dovolenou. Expozice je nástroj psychoterapeutického přístupu, který vyžaduje dlouhodobou a řízenou práci s odborníkem. Když si jednou za čas takhle někam vyrazíte, dost pravděpodobně to přitíží. Je to totiž naprosto nesystematický krok, který je náročný, vyčerpávající a u úzkostných lidí je zcela běžná vyhýbavá reakce, takže se člověk opět uzavře před světem a to vede zase k prohlubování neléčeného stavu. A ty vyhýbavé reakce je třeba eliminovat, ne ho v tom podpořit.
Nezapomeňte, že není žádná ostuda říct si o pomoc. Ve chvíli, kdy najde člověk odvahu přiznat sám sobě, že se děje něco špatně, dokáže to říct někomu blízkému (rodina, kamarád, partner/ka, učitel), je na nejlepší cestě se začít léčit a žít plnohodnotný život.
Dalším krokem pak je navštívit odborného lékaře, který může doporučit i antidepresiva v případě, že jsou potřeba, a může předepsat pro krizové případy zmíněné léky na zklidnění. Je-li stav opravdu vážný, je totiž třeba v první řadě stabilizovat, aby byla možná terapie.
Oslovit terapeuta. Co nejdříve. Je to trochu nedostatkové zboží, vím...ale jsou! A jsou i na pojišťovnu, což je skvělá varianta pro ty z nás, kteří zkrátka nemáme tak vysoké příjmy, abychom si mohli dovolit intenzivní terapii za xy tisíc měsíčně. Můžete čekat i několik týdnů, nebo měsíců, proto je důležité hned začít hledat, než nedělat nic. Navíc třeba na HEDEPY je možné domluvit terapii i online a bez měsíců čekání. Je tedy taky placená, ale rozhodně to není taková raketa a taky na ní může přispívat pojišťovna.
Nezapomeňte, že čím dřív začnete aktivně problém řešit, tím snazší je nad ním zvítězit a vybojovat si svůj život zpátky.
Pozor na zkratky
Bez správného terapeutického vedení, třeba jen pomocí čtení článků a knih či konzultací s AI může člověk na čas chytit určitou stabilitu, ale ten proces vyžaduje opravdu komplexnější a odborné vedení k sebepoznání. Teda pokud má člověk zájem, aby se kvalita jeho života zlepšila dlouhodobě.
Ony články, knihy i AI mohou být dalším super pomocníkem, ale není to za správné řešení, pokud se má jednat o jediný způsob léčby. Upřímně řečeno - terapeutické výcviky jsou velmi nákladné a náročné. Kdyby stačilo přečíst si sebekoučovací knížku, mohl by být terapeut každý druhý. Nebo by tolik lidí nepotřebovalo terapii.
Podpora dělá zázraky
Samozřejmě doporučuju mít i oporu ve své blízkosti. Rodinu, partnera, kamaráda. Někoho, komu člověk důvěřuje a kdo ho nesoudí, ale prostě je, když potřebujete pomoct, obejmout, povzbudit. Ale pozor! Takový vztah ale musí mít balanc. Nejde jen brát. Je třeba i dávat. Každý vztah je partnerství, do něhož vkládáme kapitál.
Máte-li někoho, kdo tu pro vás je, zamyslete se nad tím, zda jste tu i vy pro něj, když potřebuje on. Nemusí jít o úzkosti. Ale je štěstí mít někoho tak blízkého, proto si ho važte a o takový vztah pečujte, aby byl zdravý a dlouho vydržel.
Pečujte o sebe!
Pokud jste tím, kdo dokáže podržet svého blízkého, nezapomeňte myslet na sebe. Být oporou je náročný úkol, proto si hlídejte své hranice, zdroje a pečujte o svoje duševní zdraví. Když cítíte, že v takovém vztahu postrádáte onen balanc, mluvte o tom (ve vhodnou chvíli). Nebojte se vyjádřit, že do toho vztahu investujete, a ne málo, tudíž očekáváte nějakou návratnost.
S úzkostným člověkem je třeba mít trpělivost. Naslouchat, znát základní způsoby jak vést člověka ke zklidnění dechu, mluvit klidným hlasem, nebát se zeptat, co pomáhá, co můžete v danou chvíli udělat.
Určitě se vyhněte větám typu: "To nic není; Uklidni se; Nedramatizuj to; Ježiši, co ti zas je?!; Už zas, jo?!" apod. Tohle vážně ničemu nepomůže. Mít úzkost/panickou ataku fakt není nic, co by si člověk přál, a tyhle věty - a jim podobné - stav ještě zhoršují.
Kdo chce, může žít dobrý život
Úzkosti nejsou nikterak příjemné, zejména pokud se neléčí, mohou hodně otravovat život, ale není to konec světa. Existuje spousta způsobů, jak se naučit s úzkostmi pracovat natolik, že třeba i téměř vymizí, nebo se stanou nepříjemností, kterou organismus zvládne podobně jako nachlazení, a nic nebrání tomu, aby člověk mohl žít naprosto plnohodnotný kvalitní život. Vystudovat, pracovat, chodit se bavit s přáteli, zkrátka žít. Ale je třeba pro to něco dělat. Sedět a čekat, že to samo nějak přejde opravdu nefunguje. Má to zcela opačný efekt.
Dodržovat pravidla
I úzkost je určité zdravotní omezení, proto je velmi důležité dodržovat takový životní styl, který pomáhá, ne takový, kterým si člověk úzkosti způsobuje. Jakmile jde proti jakékoliv léčbě, pak si za opakované úzkostné stavy a panické ataky opravdu může sám. O to hůř, když vědomě. Když se člověk závislý na alkoholu nevzdá lahve, tak se v jeho životě taky nic nezmění.
Bez pardonu - mluvím ze zkušenosti. Za duševní onemocnění si člověk opravdu sám nemůže, ale pokud o něm ví, přiznává ho sám sobě i okolí, má možnost ho řešit. Ale pokud ze sebe chce jen dělat chudáčka a přitom se neléčit, tak už to je jeho rozhodnutí a může si sám za to, že se jeho stav nelepší. Práce na sobě je dřina, ale pokud dodržuju, co mám, úzkosti lze minimalizovat.
Narážím zejména na některé influencery, kteří veřejně mluví o tom, jaké léky a v jakých dávkách užívají (už to je na dělo, protože mladí lidé jsou statisticky extrémně přemedikovaní, přitom neví, jak pečovat o své duševní zdraví), za své diagnózy skrývají nezodpovědnost, natáčí ubrečená videa o tom, jak mají hrozné úzkosti, jak je to omezuje, přitom současně s tím prezentují záběry z akcí, kde hulí zelený list, pijí alkohol a snídají energeťáky. Tak takhle fakt ne.
Neztrácej naději, zkus ji vidět a slyšet!
Kdo ale chce, pomoc existuje! Neváhejte ji hledat. Váš život fakt bude lepší. Bude to dřina, bude to chtít disciplínu, ale výsledek za to stojí. Slibuju! Proces terapie je hodně náročný, zvlášť když jde člověk do hloubky a opravdu s tím záměrem, že chce žít, mít zdravé vztahy k ostatním, ale především k sobě, chce najít své místo ve společnosti, ale není nemožný. Lze to zvládat i při práci či studiu, i s rodinou nebo sám. Obzvlášť, když se začne včas. Tak už na nic nečekej! Je to tvůj život, tak ho vezmi do svých rukou!
Máte zkušenost s úzkostnými stavy? Co pomáhá vám? A která věta byla vůbec ta nejhorší, kterou vám někdo řekl a co naopak potřebujete slyšet?
S láskou
Helli 💙
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥