Ochota, vstřícnost a laskavost. Vlastnosti, kterých si vážíme. Jako dětem nám ale často zapomněli vysvětlit, že mít zdravé hranice neznamená být jejich opakem.
 |
| Hraniční porucha osobnosti se neobejde bez nastavování zdravých hranic. Dnes už to nejen vím, ale taky se je pořád učím nastavovat a hájit. |
Zůstává to v nás už od dětství
Rodiče mě doma často chválili. Za známky, za to, co jsem vytvořila, namalovala, zazpívala...zkrátka verbálně pozitivně okomentovali i sebemenší úspěch. Přesto jsem z mnoha stran slyšela - a sžila se s tím -, že samochvála smrdí a když člověk myslí na sebe, je sobec.Dneska, když se tak bavím s lidmi, nabývám dojmu, že skoro nikomu z nás neřekli k tomu tzv. A taky to naprosto zásadní B.
Zdravé sebevědomí není sobectví
Člověk, který sám sebe dokáže ocenit, pochválit, nahlas vyslovit - bez uzardění -, že se mu něco povedlo, že je pyšný na něco, co zvládl, není chvástal. Je to člověk, který má zdravé sebevědomí a je si vědom, že se mu povedlo něco, do čeho investoval svou energii, co ho stálo čas, vědomosti, apod.
A to nesmrdí! Zdravé sebevědomí totiž přispívá k duševní pohodě. Jsem přesvědčená, že kdybych si zdravé sebevědomí budovala už od dětství, měla bych sama k sobě laskavější vztah. Nemusela bych tak často bojovat se svou hraniční Hell, které musím čas od času připomínat, že si zaslouží žít.
Myslím, že nám mnohem víc měli vtloukat do hlavy věty o tom, že se nemáme podceňovat, ale ani přeceňovat. Snad bychom tak snáz dokázali najít svou hodnotu. Uměli bychom si nastavovat zdravé hranice. Dokázali být laskaví také k sobě. Mít se sebou soucit.
Není naší povinností se obětovat
To totiž nečiní z člověka sobce. Sobec není někdo, kdo umí říct ne. Sobec není ten, kdo občas odmítne pomoct nebo práci navíc. To je "jen" člověk, který zná své hranice, limity a neobětuje své vlastní zdraví na úkor jiných.
Nechtít se obětovat podle mě není žádné sobectví. Je to zdravý vztah k sobě samému. A všem by se nám žilo líp a snáz, kdybychom tohle uměli všichni. Nikdo z nás by se tak nenechával přetěžovat v práci, využívat rodinami, partnery nebo vyčůranými známými.
Moje příklady z práce
Sama mám - opakovanou - zkušenost, že jsem se v práci dostala do přetížení, protože jsem měla potřebu se zavděčit a sama sobě dokázat, že nejsem sobec. Kolega se necítil dobře, a tak jsem si postupně začala odebírat větší a větší část jeho agendy. Říkala si, že se to následně rozloží nějak v rámci týmu, případně si převezme zase zpátky to, na co se bude cítit.
Dopadlo to tak, že jsem dělala téměř všechno, a kolega vlastně jen chodil, kontrolovat, kritizoval a ještě mě pomluvil. Jsem za tuto zkušenost ráda - dnes už si dávám mnohem větší pozor na to, jaký mám pracovní úvazek a kolik agendy jsem v rámci něho schopná zvládnout. Cokoliv navíc s díky odmítám, případně řeším navýšení úvazku (pokud mi to zdraví dovoluje) nebo komunikuji, jaké výhody z toho pro mě v daném pracovně-právním vztahu plynou.
Velmi nerada bych se totiž dostala do stejné situace, v níž jsem se ocitla před pár lety. Bydlela jsem nedaleko zaměstnání a občas se nabídla, že mohu zaskočit nebo přijít do práce udělat něco mimo pracovní dobu, aby to nerušilo provoz.
Bohužel jsem nepočítala, že se to (u mě jediné z celého kolektivu) stane nadřízeným vyžadovaným standardem a v rámci svého volna budu zařizovat věci do práce. Nebo že do té práce budu muset zaskočit i v době, kdy jsem doma marodila s covidem.
Proč jsem tehdy nedokázala říct jasné "ne"? Jednak to bylo vztahem, který jsem sama k sobě měla. A na věty: "Jdeš kolem, tak by Tě to snad nemuselo obtěžovat. A platím Tě snad dost (šlo o minimální mzdu), abys to pro mě mohla udělat," se mi jen těžko jakkoliv argumentovalo, protože jsem s tím v zásadě musela do určité míry souhlasit.
Kde jsou tvé hranice trnem v oku, tam nezůstávej!
Samozřejmě, že nastal velký problém, když jsem si začala sama sebe, svého soukromí a času víc vážit. Tehdy jsem totiž začala říkat ono obávané NE. "Ne, bohužel nemohu přijít v neděli, až bude zavřeno, do práce, protože máme plány s mužem." nebo "Ne, nemohu před prací zařídit nákup toho a toho, protože už mám nějaké zařizovaní svých záležitostí."
Asi správně tušíte, že se na základě toho během několika málo týdnů z mého zaměstnání stalo moje bývalé zaměstnání. Současně ale zkušenost k nezaplacení. Škola, za kterou jsem nesmírně vděčná. Naučila jsem se totiž do zaměstnání vstupovat již s jasně vymezenými hranicemi - můj soukromý a volný čas nepatří nadřízenému. A kde to nerespektují, tam být nechci, nemusím a tedy nebudu.
Vím, kolik toho zvládnu, a víc dělat nebudu. Ne proto, že bych byla líná a nechtělo se mi. Naopak - často mě mrzí, že některé věci musím odmítnout. Ale znám své limity a žádná práce nebo peníze mi nestojí za to, abych jim obětovala vlastní zdraví.
Když říkám NE druhým, zcela jasně tím říkám ANO sama sobě. Jsem šťastná, že se to konečně učím, že si za tím dokážu stát a že si to NE sama před sebou musím obhajovat pořád míň a míň.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady