Někdy můžeme mít pocit, že člověk, který se setká s hospitalizací na psychiatrii, se může jen těžko vracet do života. Zpravidla je tím člověkem právě on. Sama jsem si ten pocit zažila. Je to sebestigma.
 |
| Na psychiatrii nepřijdeme o duševní zdraví. Naopak tam (znovu) hledáme duševní pohodu, svou životní cestu, na které můžeme být v souladu sami se sebou i druhými. |
Svět, jak jsem ho znala, skončil
Při první hospitalizaci na psychiatrické klinice jsem v první fázi podlehla těžkému sebestigmatu: "Jsem na psychiatrii, takže jsem blázen." K tomu se samozřejmě přidávaly další věty, které mi zněly v hlavě. "Nemůžu se vrátit do práce. Už to mám v papírech, takže jinou práci nenajdu. Lidi si budou myslet, že jsem nebezpečná. Zůstanu sama."
Záchranné lano
Jediný, o kom jsem nikdy nezapochybovala byli moji rodiče. Tam jsem si byla stoprocentně jistá, že se mě nezřeknou, že při mně budou stát. Jen mě mrzelo, jaké pro ně musím být zklamání. Jak moc museli být nešťastní, že jsem se zbláznila.
Velmi brzy jsem ale zjistila, že pro maminku s tatínkem nejsem žádné zklamání a hospitalizace na psychiatrické klinice to nezmění. Naopak byli rádi, že tam jsem a - stejně jako já sama - žili v naději, že mi konečně někdo pomůže.
Ani přátelé se mi nezačali stranit. Dokonce tam za mnou přišly všechny moje kamarádky z práce. Včetně mojí tehdejší šéfové, které jsem se obzvlášť styděla přiznat, kde jsem a že nevím, kdy se vrátím.
A víte co? Všechny do jedné mě podpořily! Žádná z nich mě neodsoudila. Naopak snáz porozuměly tomu, proč jsem v posledních měsících byla jiná, než jakou mě znaly. A moje šéfová? Ta mě objala a řekla, že nejdůležitější jsem v tuhle chvíli já a ať si vezmu kolik času potřebuju.
Fáze uklidnění
To právě oni mi dali pocit, že i když jsem teď blázen, tak pořád existují lidé, kteří mě mají a budou mít rádi i navzdory tomu. Nezastírám, že jsem potřebovala dalších pár let, abych tuhle větu dokázala přeformulovat na: Existují lidé, kteří mě mají rádi pro moje vlastnosti, povahu a kvality. Tečka. Žádný blázen. Žádné navzdory.
Jsem magůrek svojí nejky, ale (my víme)
Ano, jsem typ člověka, který si často - a rád - dělá legraci z toho, že jsem prošla bambulárnou nebo že mám papíry na hlavu. Jenže v současné době to je opravdu humor. Navíc používaný jen v určitých situacích a s určitými lidmi.
Hospitalizace a jistoty venku
Vraťme se tedy zpět k oné hospitalizaci. V tuto chvíli jsem věděla, že na mě venku někdo čeká. Že se nemusím bát, protože až vyjdu ze dveří psychiatrické kliniky, můj život se nejspíš změní, ale nebudu v něm sama. A tak jsem měla možnost začít se opravdu plně věnovat svému zotavení.
Fáze bezpečí
Po pár týdnech ale přišlo něco, co jsem moc nečekala. Začala jsem mít pocit, že na psychiatrii je líp, než venku. Ne proto, že člověk nemusí vařit, uklízet nebo chodit do práce. On ten režim a program byl stejně vyčerpávající jako chodit do práce.
Šlo o to, že se zde konflikty řešily otevřeně a na obou stranách asertivně. Lidé se tu k sobě chovali vzájemně podpůrně. Komunita se stala takovým bezpečným přístavem. Druhou rodinou. Místem, kam jsem se těšila z vycházky. Vzpomínám si, že svět za zdmi psychiatrie mi tehdy připadal šílený.
"Blázni jsou tam venku," říkávala sestřička
Venku panovala úzkostná, uspěchaná atmosféra, z kolemjdoucích na dálku čpěla frustrace. Všichni mi připadali tak negativní. Pořád naštvaní. Během odpoledních vycházek jsem se pokaždé těšila zpátky do bezpečí. Tam, kde bylo všechno - obrazně řečeno - měkké, hřejivé, konejšivé, vlídné.
Tehdy přišel nový strach. Co když to venku zase nezvládnu? "Život venku je tak tvrdý a tady je tak dobře," říkala jsem si často. Trochu jsem se tak utvrzovala v myšlence, že sem patřím. Ne proto, že jsem šílená nebo nebezpečná, ale proto, že je mi tu dobře.
Fáze přijetí - počátky zotavení
I to ale byla fáze, která - jak se domnívám - k hospitalizaci a zotavení patří. Přijala jsem, že mám nějaké obtíže. Současně s tím jsem našla místo, kde právě tohle nikdo nikomu nevyčítá. Je tu vzájemný respekt a již zmiňovaná podpora.
Myšlenka, že patřím sem, pak pramenila z obavy, že venku to tak nebude. Že lidé za zdmi psychiatrie mě budou vnímat právě jako blázna. Ne jako člověka, který se snaží na sobě pracovat, aby měl možnost se posunout a žít kvalitní život.
Fáze připravenosti
Jak jsem ale zmiňovala, i to je fáze. A ta dřív nebo později přejde a nastane fáze další. Sama pro sebe bych ji nazvala "al dente". Stav, kdy se povedlo nastavit dobrou medikaci, odpočinout si a v terapii zapracovat tak, že jsem dosáhla určité stabilní polohy.
Neodcházím vyléčená, ale natolik stabilní, abych mohla pokračovat v další práci na sobě, ale už nutně nepotřebuju ten bezpečný pelíšek, kde se můžu skrývat před světem. Jednou z takových známek tohoto stavu, o kterých mluvila i moje oblíbená sestřička Marcelka, byl moment, kdy se přestáváme těšit zpátky.
Nejprve jsem si neuměla představit, že něco takového přijde, ale bylo to tak. Pomalu, ale jistě jsem se přestávala chtít vracet zpět na kliniku. Začínalo mi zase být dobře doma, venku s Herbíčkem nebo s kamarádkami v parku. Přestávala jsem úzkostně sledovat čas, kdy už se budu moct vrátit. Sledovala jsem, kolik času mi zbývá, než se budu muset vrátit.
Tehdy jsem pochopila, že jsem připravená. Že můžu jít zpátky do toho zrůdného světa. Taky jsem ale cítila, že se mu nechci a už ani nedokážu přizpůsobovat. Odcházela jsem po pár měsících z bezpečí s vědomím, že si můžu začít nastavovat taková pravidla a hranice, které mě budou chránit.
Hledání mých vlastních cest
Nebudu lhát. Nepatřím mezi ty "šťastlivce", jimž to vyšlo na poprvé. Ačkoliv jsem se po návratu striktně držela nastaveného režimu, dokonce jsem si řadu aktivit (např. ranní rozcvičku) přinesla s sebou do svého běžného života, netrvalo to příliš dlouho a začalo se mi to zase rozpadat.
Dnes už vím, že to bylo jednak nedostatečnou terapií. Navíc u terapeuta, jemuž jsem nedokázala důvěřovat. To je základní věc - s terapeutem musí fungovat vzájemná důvěra. A kromě toho jeho terapeutický přístup není vhodný pro typ mého onemocnění. Lékařka, kterou jsem tehdy měla, neměla zájem se mnou cokoliv řešit, napsala mi recept a řekla, že mám myšlenky na sebeznežití a sebepoškozování, protože se nudím. Dodnes mám podezření, že zprávu z hospitalizace si před založením ani nepřečetla.
Mám za sebou tedy několik hospitalizací na psychiatriích. Nejen v Hradci Králové, ale i v Žamberku nebo v Bohnicích. Pravdou je, že ony fáze se nijak zvlášť neměnily. Ale návrat do života byl pokaždé snazší a snazší.
Přesvědčení a realita, která se dá dát
Časem jsem pochopila, že si ze svého života nemůžu udělat psychiatrii a její režim. A tak si s sebou nesu už jen to, co potřebuju, co je funkční a pro mě dlouhodobě udržitelné. Díky tomu žiju aktivní, naplněný a v zásadě nesmírně spokojený život, do něhož jsem ale infiltrovala své potřeby, které mi zajišťují duševní pohodu. Vědomě tak pečuju o své duševní zdraví.
Pro mě se právě tenhle model stal tím nejlepším způsobem, jak se vrátit do života, když mi do něj na nějakou chvilku vstoupí relaps. Hospitalizaci si už nevyčítám. Přijímám ji jako nezbytný krok, když potřebuju a chci si nechat pomoct. Zároveň z ní ale čerpám maximum. A doma pak pracuju s tím, co potřebuju, co je pro mě funkční, udržitelné a zcela bez obtíží pouštím to, co pro mě není nutné.
Hospitalizace na psychiatrii vám může změnit život, ale nevyřeší ho za vás
Hospitalizace na psychiatrii totiž není období, kdy vás někam zavřou a vyřeší tam vaše problémy. Ani vás nenaučí nový způsob života. Pomohou vám hledat způsoby, jak můžete být sami se sebou spokojení. Jak můžete sami sobě porozumět. Ale návod na život vám nedá nikdo na světě.
To je zodpovědnost každého z nás. A pokud se opravdu chcete vrátit do života, tak hospitalizaci využijete na maximum, vyzkoušíte vše, co máte možnost vyzkoušet a pak, až se vrátíte zpět do toho reálného života mimo bezpečné zdi, budete zkoušet, co jste se naučili a co si necháte, abyste mohli žít v duševní pohodě. Najít životní balanc. Být konečně šťastní, spokojení.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady