Hraniční porucha osobnosti je vážné duševní onemocnění. Mnohem závažnější, než jsem si chtěla připustit. Bolestivější a komplikovanější, než lze slovy popsat. Ale žít je rozhodnutí.
 |
| Hraniční porucha osobnosti není rozhodnutí. Životní cesta ano. |
Hraniční porucha osobnosti a suicidalita
Hraniční porucha osobnosti patří mezi duševní onemocnění s velmi vysokým rizikem sebevražedného jednání. Myšlenky na odchod a pokusy jsou také výrazně častější. Proč tomu tak je?
Rozhodně souhlasím s profesorem Kerkhofem, že důvodem není touha po smrti jako takové. Aspoň já jsem rozhodně nikdy nechtěla odejít z tohoto světa proto, že bych prostě jen chtěla zemřít. Vždycky šlo o únik. Z pocitů, které už se nedaly vydržet. Z bolesti duše, která už byla i fyzická. Od myšlenek, které nešly utišit, přehlušit, zastavit.
Rozhodla jsem se žít, i když je to každodenní boj
Až na jeden případ, kdy jsem si myslela, že obětováním vlastního života ochráním toho, koho miluju, jsem nakonec vždycky rozhodla já sama. Rozhodla jsem se, že svůj život nevzdám. Že to zvládnu.
Nebudu vám lhát. Je to dřina. To, co je pro zdravého člověka banalita, je pro mě mnohdy tak náročné, že si to lze jen těžko představit. Emoční nestabilita mi často přechází do fyzické bolesti. Ve spojení s bolestmi způsobenými roztroušenou sklerózou se občas sama sebe ptám, jak dlouho se dá tohle vydržet.
Nevím. Ale rozhodla jsem se, že to budu pořád zkoušet. Rozhodla jsem se, že svůj život nevzdám. Ať bolí jakkoliv, je můj a já o něm budu rozhodovat.
Nenechám HPO/BPD rozhodovat o sobě
Nemohla jsem rozhodnout o tom, zda se narodím. Ani o tom, co si budu muset prožít. Nikdo z nás nemůže rozhodovat o tom, zda bude zdravý či nikoliv. Ale můžu rozhodovat o všem, co můžu ovlivnit.
A taky to dělám. Převzala jsem plnou zodpovědnost za svůj život. Je na mně, kde a jak budu pracovat. Jaký povedu život. Jestli budu aktivní, budu chtít něco zažít, anebo jen vysedávat na gauči, po hospodách a obviňovat okolí a celý svět.
Dlouho jsem tápala. A jistě ještě mnohokrát budu. Ale vím, že jsem na dobré cestě. Jsem si jistá, že i moje sebepřijetí a sebeláska je věc rozhodnutí. Není snadné. Není to jako rozhodnout se, jestli si dám alko, nebo nealko, pizzu, nebo kuřecí steak. Je to proces. Ale v rámci toho procesu se můžu rozhodnout pro řadu věcí, které můžu ovlivnit.
Bez převzetí zodpovědnosti za sebe je terapie ztráta času
Ještě pořád se stává, že jsou pro mě samotnou moje vlastní emoce překvapením nebo velkou neznámou. Ale terapii beru vážně, protože vím, že čím víc věcí si zvládnu odpracovat, tím spíš se dostanu k sobě, k životu, který chci vést. A tak se učím rozpoznávat, kde se která emoce bere, pojmenovávám to a vědomě se rozhoduju, co s tím.
Pracuju na sobě. Osahávala jsem si své hranice, nastavovala je, bráním je. Snažila jsem se poznat, co mi pomáhá být stabilní a co mi naopak z dlouhodobého hlediska spíš podkopává nohy. Hledám a spoléhám na své zvládací strategie. Mám své pilíře, které mě drží, když se začnu ztrácet a propadat do tmy.
Učím se, přijímám, přiznávám, ale hlavně rozhoduju a vědomě si jdu za tím, abych mohla žít, aniž by hraniční porucha osobnosti rozhodovala o každém z mých dnů.
Rozhodla jsem se najít životní rovnováhu
Na té cestě se učím, že úzkosti nejsou nic příjemného, ale lze jim předcházet. A když přijdou, je možné s nimi pracovat natolik, abych mohla fungovat. Učím se přijmout, že jsem občas jakoby za sklem nebo jsem to já, a přece nejsem. Učím se nevyčítat své hlavě, že mě odpojuje, když mě chce chránit.
Učím se, že svět není jen nebezpečné místo. Učím se odolávat kompulzím, které mi občas řádně komplikují život. Učím se prožívat všechny emoce, které ke mně patří, jako něco, co je v pořádku. Za co se nemusím stydět, nenávidět a trestat.
A taky se učím mít ráda svou roztroušenou sklerózu jako kamarádku, která je ke mně upřímnější než já sama. A (trochu drsně) mi dává stopku, když zkouším překračovat ty hranice, jež mi dovolují žít šťastný a naplněný život.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady