Jsou období, kdy se nic zásadního „neboří“, a přesto to uvnitř není lehké. A pak jsou dny, kdy se člověk neptá na velké otázky, ale spíš na ty úplně základní: jak projít dneškem, jak se neztratit sám sobě, jak zůstat aspoň trochu v kontaktu se životem.
Duševní pohoda začíná v sebelásce a respektu k sobě.
Musela jsem něco dokazovat okolí, ale hlavně sama sobě.
Před plným propuknutím nemoci a ještě nějaký čas poté jsem si myslela, že opora musí být něco velkého. Jasné rozhodnutí. Zlom. Změna. Něco, co je vidět.
Postupem času jsem ale došla k tomu, že většinu času mě nedrží velké věci. Ale ty drobné. Jsou to maličkosti, které na první pohled nevypadají jako něco, co by mělo sílu něco změnit. A přesto to dělají.
Někdy je to ta chvíle ráno, kdy se po probuzení můžu ještě chvilku mazlit v posteli s naší kočičkou a pejskem a říkat jim, jak moc je miluju. Jindy je to krátká zpráva od mého muže, kdy mi jen tak napíše, jak jsem úžasná. To pomáhá obzvlášť, když si tak vůbec nepřipadám. A on má na tyhle chvíle šestý smysl (mám podezření).
Občas je to i to, že nemusím nic nevysvětlovat.
Začala jsem si víc všímat toho, že stabilita nevzniká z dokonalých dnů. Ale z drobných návratů k sobě. Z momentů, kdy se i uprostřed chaosu na chvíli nadechnu a řeknu si: teď stačí jen tohle.
Moje nálady jsou (pořád ještě) překvapením i záhadou pro mě samotnou. A tím spíš jsem vděčná, že moji nejbližší to chápou a já nemusím vysvětlovat, čemu sama nerozumím. Zkrátka stačí říct, že mám v hlavě nějak rušno a úplně to stačí. Mně i jim.
Nemusím mít všechno v pořádku, abych mohla mít aspoň něco jemně držícího tvar. Mívala jsem pocit, že pokud nevidím nebo necítím výrazný posun, změnu - cokoliv, pak se nic zásadního neděje a já stagnuju. Ačkoliv jsem si namlouvala, že jsem na sebe hodná, někde uvnitř jsem na sebe tlačila. Chtěla od sebe pořád víc a víc. Chtěla jsem neustálý wow efekt.
Zvládla jsem další den, i to je můj úspěch.
Buď stárnu, nebo...Ale ne, to je blbost! Nestárnu, zlepšuju se! Takže ta druhá varianta - posouvám se na své cestě vpřed a přitom sama k sobě. Dneska, i když jsem na sebe naštvaná, že nefunguju dle svých standardů, si už dovedu situaci docela slušně zvědomit a poděkovat sama sobě, že jsem zvládla další den.
I když jsem ho třeba půlku prospala. Nebo udělala jen pětinu úkolů ze svých, takřka už pověstných, TO DO lístečků.
Třeba minulý týden mi opravdu bylo dost zle. Měla jsem nepopsatelné bolesti, které mě vyčerpávaly a psychicky hodně srážely na dno. A tak jsem pár dní víceméně proležela v posteli a prospala.
Jasně že jsem v první řadě nejprve viděla, co všechno jsem mohla místo toho udělat. Ale přišel nádech, výdech, pár dní odstup a nyní děkuji své hlavě, že mi dovolila spát a nabírat sílu. Děkuji, svému tělu, že to zase nějak zvládlo.
Jsem sama sobě vděčná, že jsem si dovolila prostě jen být. Jsem ráda, že jsem dokázala pomalu hledat inspiraci a sílu v seriálu, který mě provází od puberty. Nebo jen koukat na film a nemyslet vůbec na nic. Jsem šťastná, že jsem si dokázala dovolit brečet, když jsem to potřebovala, aniž bych si to vyčítala.
Drobné věcí, které mě drží nad vodou.
Moje drobnosti se mohou zdát tak triviální, přitom mě dokáží vrátit k sobě samotné. Do reality. Ne léky. Ne velké změny. Ne drahé dovolené nebo dárky. Ty maličkosti dělají můj svět bezpečným. Ba dokonce některé úplně obyčejné momenty ho z bezpečného mění na dokonalý.
To, že si můžu zajít s maminkou na oběd. Že se večer můžu schoulit ke svému muži. Dny, kdy můžeme jít na procházku do lesa. Rána, kdy vstáváme spolu, i když před pátou, a jedeme spolu do práce.
Ve dnech, kdy na mě padne ta těžká deka tísně, smutku nebo prázdnoty, jsou ty maličkosti tím nejsilnějším světlem, k němuž se můžu vracet. Které mě vrací do života. Vrací mě k sobě.
Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť náročná. Nepotřebovala jsem k životu drahé věci, každoroční dovolenou u moře, nejnovější model telefonu ani flexit před ostatními, jak dobře si žiju.
Jako dítě jsem byla nejšťastnější, když jsem mohla jet s našima v létě k rybníku. V pubertě jsem byla radostí bez sebe, když mi přišel dopis od kamarádky z Boskovic. A dneska? Dneska mě zahřeje u srdíčka, když mi můj muž natrhá na louce kytku nebo nachystá snídani, i když nejsem nemocná.
Chtěla jsem pořád víc. Ne od života. Od sebe.
To od sebe jsem chtěla víc. Ve škole jsem chtěla mít lepší výsledky. V práci jsem chtěla zvládat pořád víc věcí. Chtěla jsem stát na vlastních nohách a zvládat vše sama, bez pomoci.
Velká věc teď pro mě je i to, že se nestydím říct svému muži, aby vyluxoval, nebo přijmout jeho nabídku, že mi oloupe cibuli, když vařím.
A pomalu se přestávám bát (kvůli svým vlastním výčitkám) říct i prostou větu: "Miláčku, není mi dnes moc dobře, a tak budu dneska jen odpočívat." A protože na druhé straně se mi dostává přijetí a pochopení, přepisuju v sobě ten vzorec. Jde to (na můj vkus - jak jinak) až příliš pomalu. Ale jde to.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady