Léto má zvláštní pověst. Má být lehké, slunečné, plné energie a radosti. Všude kolem se zdá, že lidé něco prožívají, někam cestují, smějí se... A tak se může snadno stát, že si člověk v tomhle období začne klást tichou otázku: „Proč to tak nemám taky?“
Psychické zdraví a stav duše neurčuje kalendář.
Realita duše se neřídí ročním obdobím.
Jsou dny, kdy je venku krásně, ale uvnitř těla je těžko. Dny, kdy by „mělo být dobře“, a přesto není. A v takových chvílích se může objevit ještě jeden tlak navíc – pocit, že selhávám i v tom, jak prožívám vlastní život. Že nejsem v souladu s tím, co se od léta očekává.
Postupně jsem se ale učila jednu důležitou věc: moje prožívání není povinnost být v souladu s kalendářem.
Nemusím být v pořádku jen proto, že je léto. Ale stejně tak nejsem špatně jen proto, že mi není dobře. A nemusím se ani tvářit, že je mi fajn, když není. Nikdo nemusí. Ani ty ne.
Přiznávám se a nestydím se.
Už jsem totiž pochopila, že čím víc se snažím skrývat, jak se skutečně cítím, tím déle mi pak trvá, než se dostanu do svého standardu, v němž je mi dobře. Ono totiž to předstírání vyčerpává víc, než se může zdát, a krade energii tam, kde ji potřebuju.
Zotavení, život i duševní zdraví nejsou přímka, která v červnu automaticky stoupá vzhůru. Jsou to spíš vlny. Někdy klidné, někdy rozbouřené, někdy skoro neviditelné. A i když zrovna stojím, nebo se cítím unavená, pořád se něco děje. Uvnitř. Tichým tempem, které není vidět navenek.
Možná právě v létě je to nejvíc kontrastní. Svět je hlasitý radostí a já jsem někde jinde – v tichu, únavě nebo citlivosti. A dřív bych to považovala za problém, který je potřeba rychle opravit. Dřív bych si vyčítala, že jsem špatná, protože neprožívám jako ostatní.
I když momentálně stojím, cítím ten posun vpřed.
Ne každé období musí být na první pohled růstové. Ne každý den musí být „hezký“. A ne každý člověk musí prožívat třeba právě léto stejně.
Někdy je dost i to, že jsem. Že procházím dnem, i když není lehký. Že zůstávám v kontaktu se sebou, i když to není příjemné. Že nic netlačím jen proto, že by „mělo být dobře“.
Jasně, ve skrytu duše bych si pořád moc přála být jako ostatní. Přála bych si být zdravá. Přála bych si, aby moje hlava fungovala trochu jinak. Přála bych si moct se spoléhat na své tělo. Prostě si jen být jistá, že zítra ráno budu chodit a nebude mě nic bolet. Vědět tak banální věc, že moje nohy i ruce budou dělat přesně to, co jim hlava řekne.
Jenže mně osud rozdal karty takové, jaké právě držím v ruce. A já, byť to teď možná nevypadá nejrůžověji, s nimi hraju dost vysokou hru. Nemusím pořád vyhrávat. Nezvyšuju sázky, ale nepokládám to. Dorovnávám a věřím, že mi to vyjde.
Nejsem v poho jen proto, že je léto. Ale jsem na cestě, i když to někdy nevypadá jako pohyb. Pokud máš pocit, že se v tvém životě právě teď nic neděje. Nebo že se neděje to, co by mělo. Nezapomínej, že návrat na začátek cesty je taky pohyb. Možná ho potřebuješ víc, než si teď myslíš. Nebo právě - jako já teď - máš pocit, že stojíš, ale i to tě může posunout.
Každý má svou cestu a nikdo nemá patent na správný život.
A hlavně nikdy nezapomínej, že nic, co by se mělo, není dogma, které určuje tvůj život, tvou cestu. Každý to máme trochu jinak. Mně trvalo dost dlouho, než jsem tohle pochopila. Zkus to přijmout snáz, než já, ale netlač na sebe.
I relaps je součástí cesty zotavení. Dneska už to vím. Chápu to. Nemaskuju. Nehraju roli. Jsem to já. Jednou nahoře, jindy dole. Ale pořád na cestě. Přijímaná svými nejbližšími. Přijímaná sama sebou.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady