Poslední dobou se necítím dobře. Nestálé počasí je pravděpodobně jedním z důvodů, proč se ozývají různé příznaky roztroušené sklerózy. Nejvýraznějšími z nich jsou extrémní bolest, kterou nezastaví analgetika, a cukání končetin. A samozřejmě to všechno má vliv i na mou duševní pohodu.
Když moje tělo přestane spolupracovat
Vysoké dávky kortikoidů se na mně ještě stále podepisují. Zadržuju vodu, vypadám opuchle a váha neklesá, ani když se několik týdnů držím v kalorickém deficitu. K tomu únava. Dennodenní bolesti, které nemám jak ovlivnit. A můj vnitřní kritik má opět plné ruce práce.
Je mi smutno. Jsem naštvaná. Nenávidím svoje tělo. Nenávidím to, že na něm nedokážu nic změnit, ani když se snažím, počítám každou kalorii a dělám maximum. Přála bych si aspoň na chvíli zmizet. Nebýt. Nemuset s nikým mluvit.
Přemýšlím, proč mě mají lidé rádi, když se sama ráda nemám.
Vím, že je to jen špatné období. Vím, že jeho příčinou je i to, že momentálně nemám kontrolu nad svým tělem. Vím, že zase bude dobře. Ale právě teď jste vy i tenhle blog svědky mého zotavení. A jak vždycky říkám – zotavení není lineární.
Můj vnitřní kritik má tendenci na mě křičet, že jsem zklamání. Ale já ho už znám. Znám i tuhle starou písničku. A tentokrát ji zpívat nehodlám. Ten refrén, ať je jakkoliv známý, tentokrát nepustím dál.
Láska ostatních mě drží, ale ráda se musím mít hlavně já sama.
Naopak se snažím být k sobě o něco laskavější. Moje tělo teď nezvládá vnější zátěž a já si musím dávat pozor na to, jak se k němu chovám. Jak se chovám k sobě.
Když mi hlavou začnou vířit všechny ty těžké myšlenky, snažím se je jen pojmenovat. Zastavit se. A klidně a vlídně si připomenout, že tohle je stav, kterým teď procházím. A že se může za pár týdnů zase změnit.
Nebudu lhát – ty emoce jsou silné. Bolí skoro stejně jako moje nohy. A tak brečím. Pouštím si svou milovanou Buffy, přemožitelku upírů. Spím. Zase brečím. Medituju. Snažím se nezahlcovat.
Když mi práce nejde tak rychle, jak jsem u sebe zvyklá, snažím se si neříkat, že jsem neschopná. Místo toho si říkám, že jsem statečná, protože se nevzdávám. Protože i když to jde pomalu, pořád pokračuju.
Dřív bych se jen odsoudila, nebo to úplně vzdala. Teď si beru čas pro sebe a pracuju tempem, které zvládám.
Není mi dobře, ale vidím ten posun.
Když jsem před více než šesti lety dostala svou první diagnózu, říkala jsem si, že už nikdy nebudu „jako dřív“. Neuměla jsem to přijmout a snažila jsem se žít stejně jako předtím. A pokaždé jsem na tom pohořela. Jednou. Podruhé. Popáté. Podesáté.
Až dnes už ne. Ne proto, že bych se „vrátila“. Ale proto, že už se o návrat nesnažím. Už nechci být jako dřív. To je ta největší změna.
Během prvních hospitalizací jsem opakovaně slyšela, že člověk musí ve svém životě něco změnit, jinak se vrací zpátky na stejné místo. Tehdy jsem tomu asi úplně nerozuměla.
Měnila jsem spoustu věcí, a přesto jsem se vracela. Dnes ale vidím jasněji než kdy dřív, co se děje. Vím proč. A vím, jak s tím pracovat.
Musím být "jako dřív"?
Když člověk dostane diagnózu, jeho život už nikdy nebude „jako dřív“. Protože už nemůže. Protože tělo to nedovolí. A někdy ani duše už nechce.
Na začátku je to plné strachu, hanby a pocitu selhání. Ale časem se to může stát odrazovým můstkem. Ne k návratu. Ale k jinému způsobu života.
K životu, kde beru ohledy na sebe, na své tělo, na své možnosti. Třeba zvládáš víc než já. A to je v pořádku. Opravdu ti to přeju.
Není mi dobře, přesto mám důvod být na sebe pyšná!
Já jsem momentálně pyšná i na to, že ráno vstanu z postele. Uvařím. Vypracuju to, co jde. Postarám se o rodinu. A když potřebuju, odpočinu si. Lehnu si. Když přijde přetížení, spím i přes den.
Už se s nikým nemusím měřit. Nepotřebuju se obhajovat ani sama před sebou. Prostě to tak teď mám. A to nejlepší, co pro sebe můžu udělat, je to přijmout.
Nepotřebuju se porovnávat. S tebou ani se sebou.
A možná to nejdůležitější: Už se nechci poměřovat s verzí sebe sama před nemocí. Ani s nikým jiným.
Už nikdy nechci být jako dřív. Protože dřív jsem sama sebe dávala na poslední místo. Teď se učím být k sobě konečně laskavá. A to je právě ten návrat, o který mi jde. Návrat k sobě samé.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady