Onehdy jsem dostala dotaz, co pro mě bylo v životě nejtěžší. Těžkých věcí bylo hodně. Nakonec si ale s odstupem uvědomuju, že nic v mém životě nebylo tak těžké, jako přijmout, že jsem se stala obětí. Bez toho by ale terapie nikam nevedla.
Gesto, které říká mnohem víc
Během besed (i mimo ně) se mi často stává, že lidé na můj příběh reagují s tím, že obdivují, jak jsem to mohla zvládnout a přitom být tak pozitivní. Zpravidla je moje reakce srovnatelná s mávnutím ruky. Není to gesto. Není to falešná skromnost. Je to přiznání.
Přiznávám, že mám zcela posunuté hranice toho, co je normální, co může člověk unést, s čím dokáže žít. Když mi svůj příběh vypráví někdo jiný, stává se, že se neubráním slzám. Soucítím s druhým a pláču pro jeho bolest. Je to pro mě snazší, než plakat pro tu svou.
Síla i křehkost
Lékaři i terapeuty mi bylo mnohokrát řečeno, že jsem dostala opravdu hodně naloženo. Že jsem prožila tolik, kolik by stačilo hned na několik bolestných životů. Taky j sem ale často slyšela - od těch samých odborníků a nejen od nich -, že mám v sobě obrovskou sílu.
Málokdy si připadám silná. Naopak. Ale to už je způsob, jímž jsem se naučila žít. Čím křehčí se cítím, tím víc úsilí vynakládám, aby to nikdo nepoznal. Abych nepůsobila jako oběť. Role oběti se mi příčí a nenávidím ji. Snad odjakživa.
Co mě dřív chránilo, už dnes nefunguje
Musela jsem ji nenávidět. Musela jsem se vůči ní vymezit. Jinak bych nepřežila. Kdykoliv jsem jen na chvíli zůstala stát a říkala si: "Tohle se mi nemá dít, tohle není fér," zjistila jsem, že mi to nijak nepomáhá. Ba naopak. Ti, kterým jsem věřila, mé slabosti velmi rychle využili.
A tak jsem se naučila bolest skrývat, zesměšňovat, přehlížet. "Když něco bolí, buď se tomu vyhni, nebo se směj," bylo moje motto. Jakkoliv pochybně to může znít, pomohlo mi to přežít. Ale uvnitř mě ta bolest rostla, sílila a chystala se udeřit. Jakmile se to stalo, už nešlo předstírat ani bagatelizovat.
První (k)roky v terapii byly nejtěžší
První roky v terapii byly náročné. Pomalé, plíživé odhalování ran z minulosti, které hnisaly, se neobešlo právě bez přijetí. Přijetí faktu, že jsem se v určitých momentech svého života stala obětí. Teprve tehdy jsem ty rány mohla začít hojit.
Některé zůstávají a ne a ne se zatáhnout. Jiné už se zdají zhojené a pak je něco zase otevře. Na začátku své cesty jsem se domnívala, že ty staré šrámy zahojím, rány se zacelí a tím to skončí. Dnes už vím, že to takhle nefunguje. Některé jsou tak hluboké, tak velké, že se občas mohou znovu otevírat. Ale moje síla dnes už není v tom, že to popřu. Má dnešní síla je v tom, že už vím, jak ty rány ošetřit, aby se zase mohly zacelit.
Ne, nemusím a je to v pohodě!
Taky vím, že nemusím být pořád silná. Pořád veselá. Je v pořádku mít den blbec. Je v pořádku být unavená. Je v pořádku prostě jen nebýt v pohodě. Přesto mě ty naučené vzorce občas nutí překračovat vlastní hranice. Možná trochu alibisticky tvrdím, že je pořád hledám a testuju, co je ok a co už není.
Sama sobě soudcem i katem
Pravdou je, že podvědomě to cítím. Podvědomě vím, že si toho na svá bedra nakládám víc, než bych měla. Zatím se mi to daří včas odkládat. Pravdou ale taky je, že mě k tomu nutí právě to, co moji blízcí považují za přínosné. Jakmile mi totiž někdo začne říkat: "Neber si toho tolik, musíš se šetřit," mám tím spíš pocit, že nemá pravdu. Jen abych dokázala, že nejsem k ničemu.
Nikdo z mých blízkých si o mně nemyslí, že bych byla k ničemu. Přesto to potřebuju dokazovat sama sobě. Sama sobě potřebuju dávat laťku pořád výš. Prostě mi nějak nestačí, co jsem a kde jsem. Chci víc. Chci víc od života. Chci víc od sebe.
Učím se být na sebe hodná
S každým další pádem na dno se ale učím své hranice lépe vnímat. Včas si všímat varovných signálů. A hlavně včas brzdit. Nevyčítat si to? To už je tvrdší oříšek. Jsou dny, kdy mě ani nenapadne si vyčítat, že jsem nic neudělala a jen spala. Říkám si, že to zkrátka moje tělo potřebovalo.
Někdy sama sebe nenávidím, jen už ne tak často jako dřív
V jiné dny se mi hromadí úzkost na prsou a já sebou pohrdám. V tyhle chvíle - naštěstí jich je pořád míň - nevidím, jaký kus práce mám za sebou, co jsem už všechno dokázala, kam jsem došla. V těchto chvílích svět zešedne, zmenší se a já vnímám jen to, co jsem všechno nestihla, neudělala, kde mám skluz a kolik práce odsouvám.
Jsem na cestě a mám svůj cíl
Ne, cesta zotavení opravdu není přímý běh po hladké silnici až ke slunci. Zotavení má odbočky, vratky, slepé uličky, trny, kamení, propasti. Vede nahoru i dolů, dopředu i zpátky. Někdy na ní chvíli zůstávám i stát. Ale v srdci vím, že i to mě posouvá vpřed.
☕ Podpoř mě kávou a přejdi na další článek o tom, jaký je můj příběh.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady