Můj příběh

 V následujícím textu odhaluji část svého příběhu. Ve čtení ale pokračuj jen v případě, že se cítíš v bezpečí a v duševní pohodě. Zmiňuju věci jako zneužívání, znásilnění, domácí násilí, sebepoškozování. Pokud si nejsi jistý/á, že to teď zvládneš číst, přesto tě můj příběh zajímá, můžeš se vrátit, až na to budeš připravený/á.

Tak pojďme na to...

V útlém dětství jsem byla sexuálně zneužitá maminčiným tehdejším partnerem, což jsem nikomu neřekla, jen jsem to pošeptala do prosklené černé skříňky. Vyhrožoval mi totiž, že když to povím, půjdu do dětského domova a už nikdy neuvidím maminku ani ségru. 

Maminka brzy zjistila, že tohle nebude ten pravý, ale ani při výběru následujícího partnera neměla moc štěstí. Alkoholik, násilník. Domácí násilí bylo součástí mého dětského světa. Křik. Volání o pomoc. Strach. Nejednou jsem uprostřed noci běhala po paneláku, ťukala a prosila sousedy, ať něco udělají. 

Od rodiny (kromě maminky) jsem poslouchala neustálé narážky na své tělo, takže jsem se už ve školce cítila tlustá a začala mít komplikovaný vztah s jídlem. A manželka biologického otce, kterou jsem občas potkávala u babičky, kam jsem jezdila, si na mně dávala záležet. Její oblíbenou větu: "Heleno, ty jsi hnusná, tlustá, blbá, v životě nic nedokážeš," slyším dodnes stejně zřetelně, jako tehdy poprvé, když jsem chodila sotva do školky. 

Zvláštní, kolik toho člověk za život zapomene (já teda kolikrát zapomenu i cestou do kuchyně, pro co jdu) a pak jsou věci, které prostě nejdou zapomenout, i kdybychom si to sebevíc přáli...

Biologický otec nás opustil, když mi byly 3 měsíce, skoro jsem ho neznala, vlastně jsem ho vídala jen občas u babičky, kde mě ale odstrkával, když jsem ho chtěla obejmout. Věděla jsem, že je to můj otec, ale nikdy se tak ke mně nechoval. Vlastně jsem pořádně nerozuměla, co to je mít tátu.

Jednou k nám po výprasku utekl můj starší bratr, kterého měl otec v péči, protože o něj stál, zatímco o mě ne. Otec se rozhodl situaci řešit tak, že mě unesl se slovy: "Vyměním za J." Vzpomínám si, jak mě hodil do auta jako panenku a pak ve svém bytě, kde jsem byla prvně, na gauč. Jeho žena mě viděla a řekla: "Co TO tady dělá? Proč jsi to sem přitáhnul?" A já vůbec nechápala, co se to děje...Maminka byla celý můj svět a já strašně chtěla být zpátky u ní. Trvalo to sotva pár hodin a biologický otec mě musel za asistence policie vrátit mamce. Přesto mě těch pár hodin dodnes pronásleduje ve snech.

Při autonehodě, když auto skončilo na střeše a začalo hořet, se pro mě nikdo nemohl dostat. Zůstala jsem uvězněná v autě a vnímala jen maminčin křik, strach a vlastní hrůzu. Nakonec mě za kapuci z auta vytahoval pes rozbitým okýnkem. (Pak se mi divte, že mám psy mnohem radši, než většinu lidí.) Odsud pramení moje klaustrofobie. Občas mám pocit, že jsem zpátky a cítím ten pach, teplotu vzduchu, hluk i všudypřítomnou hrůzu. 

Když se moje maminka dala dohromady s mým tatínkem (není biologický, ale pro mě jediný a nejlepší táta na světě), velkou část dětství jsem vytěsnila...a pak si v pubertě začala vzpomínat. Jako dítě jsem často myslela na smrt, ale až v pubertě se ty myšlenky začaly formovat do jasných, uklidňujících představ. Smrt mě neděsila. Vnímala jsem ji jako vysvobození.

Na škole jsem zažila šikanu. Ale taky první velkou depresi, kterou jsem skrývala za úsměvy a pod její tíhou přežívala dva roky, protože nebyla léčená. Tehdy jsem měla poprvé detailně naplánovanou sebevraždu. Nemluvila jsem o tom, jak se cítím. Snažila jsem se pořád plnit očekávání okolí, že se musím smát a být hodná. Moje negativní emoce nepatřily ven, držela jsem je uvnitř. Jenže ony ven chtěly. 

Už jako malé děcko jsem nenáviděla své tělo. Bila jsem se pěstmi do břicha, stehen, později do hlavy, abych z ní vymlátila ty zlé myšlenky. A pak jsem objevila žiletku a svou bolest začala prožívat alespoň částečně skrze sebepoškozování. Stala jsem se na něm tak závislá, že jsem žiletku nosila stále u sebe a řezala se i ve škole na záchodě. Pohled na vlastní krev a fyzická bolest mi přinášely úlevu alespoň na pár minut. Současně i trest za to, jak jsem špatná, hloupá, neschopná, ošklivá, tlustá. 

Možná se to čte těžko. Možná si v něčem z toho nacházíš i kousek sebe...tím můj příběh ale pořád nekončí.

V 19 letech jsem se v opilosti stala obětí znásilnění. A protože ti, kdo u toho byli, tu situaci hodnotili jako že je ok, protože jsem se nebránila a spolupracovala (chtěla jsem to mít rychle za sebou), léta jsem odmítala sama sobě přiznat, že šlo o znásilnění. Přitom to mělo drtivý dopad na moje vnímání sebe sama, své hodnoty. 

Když mi v den mých 29. narozenin zemřel kamarád z nejbližších, spadla jsem do deprese a na čas propadla alkoholu. Snažila jsem se tu bolest utápět a (zase) skrývat depresi. Na pár měsíců se ze mě stal fungující alkoholik, protože v práci nikdo neměl ani tušení, jak moc piju. Svou práci, dost náročnou, jsem pořád zvládala, nechodila jsem pozdě - vše vypadalo normálně. Když jsem nabyla dojmu, že alkohol nezvládám, přestala jsem pít. Sama. Bez pomoci. 

Ale deprese mě neopustila, naopak se zhoršovala a do 3 měsíců jsem byla na své první hospitalizaci, protože jsem měla naplánovanou sebevraždu. Zase. A tentokrát to byla otázka hodin. Ta hospitalizace mě zachránila. 

Tady jsem začala stavět základy, na kterých dnes stojím. Pevné. Stabilní.

Zažila jsem tam prvně terapie, kde jsem začala pomalu vytahovat kostlivce ze skříně. Lékař mi tehdy sdělil (velmi dobře!!!) mou první diagnózu, a tak jsem začala chápat, že nejsem špatný člověk. Ale že se mi děly špatné věci, které způsobily, že jsem nemocná. 

Během prvních let s diagnózou jsem strávila cca rok po psychiatriích a posbírala další diagnózy do svého výhodného balíčku. 

Učila jsem se žít. Poznávat a přijímat sebe. Nešlo to hned. Zkoušela jsem najít i partnerský vztah, ale můj výběr nebyl zrovna nejlepší. Nejdřív alkoholik, pak manipulátor, který mě nutil k sexuálnímu styku, další alkoholik, pro změnu feťák - opakovaně jsem se tedy vracela k bývalé známosti, kde jsem cítila aspoň minimální bezpečí. I když emočně vůbec.

Ale nevzdala jsem to se sebou a za tu dobu se naučila přijímat to, kým jsem, pracovat se sebou a hlavně na sobě. Natolik, že se ze mě stala peerka a dnes se snažím předávat naději a inspirovat ostatní, aby nebrali své duševní zdraví jako samozřejmost, ale aby o něj pečovali. 

V listopadu 2025 mi částečně ochrnuly nohy. Do mého života vstoupila roztroušená skleróza. Ale ani jí se nevzdám. Došlo mi totiž, že můžu žít šťastný, naplněný život navzdory osudu, navzdory nemoci. Podle svých pravidel.

Pokud se tě tenhle příběh nějak dotkl, nejsi na to sám/sama.

Pokračovat na další článek Co dělat, když má někdo sebevražedné myšlenky