Transgenerační trauma a jak nás ovlivňuje rodinná historie

 Někdy je pro nás snadné udělat si jasný obrázek o tom, kdo je hrdina a kdo zloduch. Nejen ve filmech, knihách či na divadle. Ale i v životě jako takovém. Mohou být ale věci jinak?

I historie má silný vliv na náš život v současnosti

Během destigmatizačních besed často zmiňujeme holistický přístup k duševnímu zdraví, který zahrnuje kompletní balíček aspektů, které se podílí na naší (ne)pohodě. 

Jednou z těch důležitých složek je historie. Ne však v dějepisném smyslu. Ale naše vlastní historie. Historie naší rodiny. Mnohdy nám totiž může pomoci pochopit nejen naše rodiče a tím i rodinné zázemí a prostředí, v němž jsme se učili osvojovat svět.

Jakmile se dozvíme věci, které jsme do té doby třeba ani netušili, začne nám do sebe všechno zapadat. Věci začnou dávat větší smysl. Dokážeme vidět tu hloubku. Představit si perspektivu, z níž všechno vypadá malinko jinak, než se nám třeba celý život zdálo. 

Širší perspektiva nám dává moc

Není to obhajoba a věta: "On za to nemůže!" Je to snaha uchopit svůj vlastní život do svých rukou s vědomou zodpovědností. S touhou překonat transgenerační trauma. S pocitem, že vím, co mohu, chci a budu dělat jinak. 

Nehodlám obhajovat agresory, násilníky ani nezodpovědnost v dospělém věku. Za prvé mi to nepřísluší. Za druhé nevidím důvod, proč bych to měla dělat. Za třetí se mi to příčí. Ale pochopit nutně neznamená obhajovat. Stejně jako odpustit neznamená prominout.

Nejednou jsem slyšela glosu ve smyslu "Člověk se zrůdou nerodí. Monstra vychovávají jiná monstra." Dosaďte si prakticky cokoliv, co vás napadne. A víte, kdy to přestane být pravda? Když si tu situaci člověk dokáže zvědomit. A chce ji sám změnit. Nechce naskakovat do stejných nefunkčních vzorců. 

Naše rodinné prokletí? Transgenerační trauma

V mém případě se to týkalo partnerských vztahů. Nebylo mi dáno poznat svou babičku. Zemřela, když mojí mamince bylo čerstvých 17 let. Z vyprávění jsem ale pochopila, že neměla příliš štěstí v lásce. Snoubence odtáhlo gestapo. A následující výběr nebyl z nejšťastnějších. Otec mojí maminky byl...no, slušně řečeno, nevyrovnaný muž s násilnickou povahou. 

Moje maminka tedy nevyrůstala v nijak zvlášť harmonickém prostředí. A o harmonickém vztahu rodičů taky nemůže být řeč. Ten vzorec se propsal do jejího života. Ani moje maminka tak neměla moc štěstí v lásce. Alkoholici, násilníci, příživníci, sexuální agresoři. 

Teprve po čtyřicítce, s bohatou životní zkušeností a krosnou bolesti a utrpení na zádech, potkala muže, s nímž stráví zbytek života. Byl to jeden z nejšťastnějších momentů v mém životě. Bylo mi tehdy necelých 9 let a konečně jsem tak získala TÁTU, kterého jsem nikdy před tím neměla. 

Prostředí, v němž jsem do té doby existovala, se však podepsalo i na mém výběru partnerů. Alkoholici, sexuální predátoři, emočně nedostupní manipulátoři. Ten příběh není o tom, že by se na mě takoví muži lepili, ale že mě to k nim táhlo. To, co vyzařovali, mi bylo povědomé. Teprve když jsem pochopila, že jde o mně dobře známý vzorec, který můžu přepsat, nahlížela sama na sebe z jiné perspektivy a uvědomila si svou vlastní hodnotu a moc, kterou nad svým životem mám, přišla změna.

Zlomila jsem kletbu a vzala život pevně do svých rukou

Tehdy jsem poznala muže, který byl přesným opakem všech předchozích adeptů či partnerů. Citlivého, podporujícího, milujícího, upřímného muže. Svého muže. Kterého nade vše miluju. Kterého si vážím pro mnoho z jeho vlastností. Toho, který mě vidí, slyší a miluje i tu zraněnou holčičku uvnitř mě. toho, který mě miluje i tehdy, kdy sama sebe nenávidím. Toho, s nímž budujeme zdravý vztah. Toho, s nímž strávím zbytek života

Kdybych nenašla tu perspektivu a nedokázala pochopit vše, co jsem předtím neviděla, netroufám si říct, zda bychom dnes byli tam, kde jsme. Zda bychom vůbec byli spolu, kdybych zůstala tím stejným člověkem, jímž jsem byla, dokud jsem neporozuměla sama sobě. Naštěstí to je jen jedna z mnoha alternativních realit, jimiž se nemusím trápit. A tak si mohu jen s nesmírnou vděčností vychutnávat plnými doušky to štěstí, tu životní výhru, kterou ve svém partnerovi mám. 

Pokud tě zajímá podobná perspektiva v divadelním kontextu, můžeš si přečíst i můj článek o Donu Macbethovi, který vyjde již tento pátek. Zatím se můžeš vrátit k článku o manipulaci.

Komentáře

Doporučené

„Chci se zabít…“ Jak na to reagovat

Co říct člověku, který přizná sebevražedné myšlenky – a co raději nikdy neříkat.

☕ Kup mi kávu

Sebepřijetí a tělesný vzhled

Jak se naučit přijmout vlastní tělo a přestat se hodnotit jen podle vzhledu.

☕ Kup mi kávu

Sebevražedné myšlenky nejsou pryč. Ale už mi nevelí.

Osobní zkušenost s tím, jak se dá žít dál i se sebevražednými myšlenkami.

☕ Kup mi kávu