Neee

 Zejména "hodné holčičky" mají problém říkat ne. Často je to vlivem traumatu z dětství, kdy se dítě naučí neodporovat a dělat vše, co se mu řekne, ze strachu, že by v opačném případě mohl přijít trest. Neschopnost říct "NE" je ale nesmírně vyčerpávající.

Radši to udělám
Přistihli jste se někdy, že jste někomu přislíbili či odkývali něco, s čím jste vlastně nesouhlasili, cítili jste, že s tím nesouzníte nebo se vám prostě jen nechce? "Dej mi opsat domácí úkol, prosím...", "Všichni pijou, tak si dej taky něco, aspoň víno, přece tu nebudeš pít jen limču...", "Udělej za mě tu práci, já ti to jednou vrátím..."... Je vám to povědomé? Umíte si v tu chvíli stát za svým ne, nebo raději podlehnete tomu nenápadnému nátlaku, který z toho cítíte? 

Manipulace nebo...?
On v tom nemusí nátlak vlastně ani být. Jasně, některé formulace mohou působit manipulativně. Někdy skutečně jde o manipulaci, to je bez debat. Ale i kdyby - proč je tak těžké se vymezit a říct ono kouzelné slovíčko "NE"? Ze své zkušenosti vím, že to opravdu těžké je. 

A co se stane?
Jasně, logicky vím, že mi tu hlavu nikdo neutrhne (fyzicky na to má totiž málokdo...sama znám asi jen jednoho člověka...ale Týnka by mi to neudělala, s kým by v důchodu drandila po obchoďácích...viď???). Ale vždycky jsem se bála toho, že když nevyhovím, bude se na mě daná osoba zlobit. A to jsem se bála připustit. Až v průběhu let a především terapeutického růstu jsem došla k závěru a vlastního nastavení, že se to stát může, ale mě to vůbec nemusí trápit. 

To není moje, ale jeho!
Jestliže někomu nevyhovíte, nesplníte jeho prosbu či požadavek, protože to tak necítíte, nemáte z toho dobrý pocit, nebo na to zkrátka nemáte čas, kapacitu či obyčejnou chuť a náladu, nemáte se proč cítit špatně. A pokud se na vás daná osoba naštve, pak to není váš problém. Jde o jeho/její emoce, ne vaše! 

Říkat a konat...
Když to píšu, zdá se to tak snadné. Tak prosté. Ale věřte mi, že není. A vede k tomuhle nastavení dlouhá cesta. Trnitá, nepříjemná, na které jsem zakopávám, vracím se zpátky a bojuju sama se sebou.

Jak na to
V první řadě pro mě bylo nutné naučit se naslouchat sama sobě. Vnímat své potřeby. Vnímat své emoce a správně je pojmenovávat. Věřte, že pro některé z nás to fakt není vůbec nic jednoduchého, už vůbec pak přirozeného. Dalším krokem pak bylo promýšlení - chci/musím, nebo nechci/nemusím. Musím...opravdu musím? Co mě vede k tomu, že musím...? Jakmile si dokážu racionálně s ohledem na své pocity odpovědět, čeká mě ten nejtěžší krok...

Ne, nechci. Ne, nemám chuť. Ne, nemám čas. Ne, nemám na to energii. Ne, nehodí se mi to. Ne, už mám jiné plány. Ne - cokoliv. Nebo prostě jen NE. Když někomu něco odmítáte, nejste totiž povinni ani vysvětlovat důvod, proč jste se rozhodli právě takhle. 

Sebezáchova
A pozor! Není sobectví ani odmítnout, ale ani nevysvětlovat. Respektovat sám sebe a své potřeby není sobectví! Naopak by to mělo být zcela NORMÁLNÍ a každému člověku vlastní. Bohužel, někteří se to musíme učit až tehdy, když prozřeme...

Běžná věc vs. těžký zápas
Zvláštní, jak je tohle pro někoho naprosto normální a zcela přirozené. A pro některé z nás je to boj. O to horší, že jsme to my, s kým je třeba bojovat. Ale věřte, že ten pocit, jakmile se to člověk naučí...nebo to párkrát zvládne je fakt k nezaplacení. Je to jako se po dlouhé době nadechnout čerstvého vzduchu. A ta nabytá svoboda se nedá vlastně ani dostatečně popsat. Je to fuška. Ale stojí za to!!!

S láskou Vaše, 
"ne"říkající Helli 😁💗