„Největší zlo se nerodí jen z nenávisti. Může se rodit i z lásky,“ říkají tvůrci Dona Macbetha

 V rámci péče o duševní zdraví je jedním z důležitých prvků mít koníčky. Já miluju umění – divadlo, operu – a tak občas rádi vyrazíme na nějaké představení. Tentokrát to byl Don Macbeth pod taktovkou režiséra Ondřeje Vaňka. A byla to síla.

foto Štepánka Hrabová

Tvorbu divadelního spolku Posun, který působí v Praze, sleduji už nějakou dobu. Prvním představením, které jsem od nich viděla, byla Matka. Nádherné, emočně náročné dílo, u kterého tekly slzy proudem. Herci tehdy jasně ukázali své kvality – a nastavili laťku hodně vysoko.

Tentokrát (22. 3. 2026) jsme vyrazili na Dona Macbetha do divadla Debut v Nuslích, které se nachází přímo v prostorách divadelní školy. A musím říct, že to místo má jedinečnou energii. Dýchá uměním, ale zároveň i takovou tou sympatickou studentskou lehkostí a autenticitou.

Na modernější zpracování mého milovaného Shakespeara jsem se nesmírně těšila. Původní drama je samo o sobě silné, a přesto jsem si říkala, že po Matce bude mafiánská atmosféra přece jen o něco „lehčí“. Chyba lávky. Je to už nějakou dobu, co jsme představení viděli – a já ho v sobě pořád nesu.

Scéna byla velmi jednoduchá, což ještě umocnilo syrovost celého představení. Hudba, o kterou se postaral herec a skladatel Dominik Roneš, byla perfektně zvolená a výrazně pomáhala přenést se do New Yorku 20. a 30. let – éry gangstrů, která je pro tuto adaptaci klíčová.

Herecké výkony pod vedením režiséra Ondřeje Vaňka byly famózní.

Představitelka Valentiny Macduff (Aneta Růžičková) ve mně dokázala vyvolat silné emoce – až tak, že se mi při vzpomínce na její postavu stále vaří krev v žilách. (Zdůrazňuji: na postavu, nikoli na herečku!) Její výkon byl místy lehce nevyrovnaný, v několika momentech působila o něco toporněji, a tím pádem ne vždy stoprocentně uvěřitelně. O to silnější ale byl její závěr – poslední scéna byla naprosto strhující, dojemná a přesná. A přesně tohle je pro mě znak skutečného umění: ne absolutní dokonalost, ale schopnost vyvolat emoce.

Z MacDuffova zoufalého výkřiku (Dominik Roneš) mi dodnes naskakuje husí kůže.

A Lady Macbeth?
Francesca byla naprosto neskutečná.

Věřila jsem jí každou emoci, každé gesto, každý pohled. Adéla Víchová nebyla představitelkou Lady Macbeth.
Adéla Víchová na jevišti BYLA Lady Macbeth.

I z rozhovoru, který vás na následujících řádcích čeká, můžete sami vidět, jaký přesah do duševního zdraví mají příběhy, jež se odehrávají na prknech, která znamenají svět.

Rozhovor s Francescou (Adéla Víchová)

1. Jak bys charakterizovala svou postavu Francesky? V čem se podle Tebe liší od původního Shakespearova pojetí?
   Francesca je silná osobnost, působivá žena, která má v sobě noblesu, krutost, obrovskou vnitřní sílu a také jistou dávku arogance. Je ambiciózní a nekompromisní. Ve svém uchopení této ikonické role jsem se snažila o to, abych se ideálně vyvarovat tomu, aby působila jako prvoplánová mrcha, která má jediný plán – zabít. Snažila jsem se ji pochopit a obhájit nejen před sebou, ale i před divákem. Francesca je příkladem člověka, který se nenarodil veskrze špatný, ale špatně zpracoval zkoušky a události, které mu život připravil. A hlavně – je taky jenom žena, která chce, aby jí měl někdo rád. A aby se s manželem měla dobře. Myslím si, že by na konci představení ideálně v divákovi měla vzbudit i kapku soucitu. Protože ona je člověk, který se bohužel chytil do své vlastní pasti. A ano – zaplatila krví. A ne pouze jednou.
   
   

2. V čem je pro Tebe tahle role jiná než například Matka, pokud pomineme věk, děti a odlišné prostředí?
   Obě tyto role považuji za naprosto zásadní a v mnohém na mě jako na herečku kladou vysoké nároky. Obsahují silné emoce, vyžadují absolutní propustnost mých emocí a také jsou to role, u kterých diváci často přichází s jasnou představou, jak by je měla herečka hrát. Na druhou stranu si nemohou být ale většími protiklady.
   Dolores je milující, plná lásky a zároveň bolesti. Sebe často posouvá až na poslední místo a má pro sebe jediný plán, ochránit děti a rodinu za každou cenu. Drtit cokoliv, co jí bude stát v cestě, aby jí válka nesebrala i to poslední, co jí po manželovi zbylo. U ní bylo hodně náročné zrcadlit tu mateřskou a bezpodmínečnou lásku, když sama matka nejsem. Zároveň v Matce mi ale Richarda hraje můj vlastní manžel a ta manželská láska a hluboké citové propojení přišlo úplně samo. Někdy během prvního roku Matky u nás doma bylo navíc na stole téma toho, zda se mi dva někdy staneme rodiči, a to nám paradoxně při tvorbě charakterů hodně pomohlo.
   
   U Francescy bylo hodně náročné najít balanc a rovnováhu mezi její nespoutanou a naprosto syrovou sexualitou, kterou se nechává unášet, jejím chladnokrevným kalkulem a zdrcující krutostí a zároveň tou potlačenou částí osobnosti, kde je to vlastně zraněná malá holka, která se až příliš dobře naučila manipulovat s lidmi a krmit tak svoje zraněné ego a vnitřní dítě.

3. Co bylo při zkoušení i během samotného hraní pro Tebe nejtěžší? Potýkal se s něčím i celý soubor?
   Částečně jsem asi odpověděla v předchozí otázce, ale určitě bych doplnila, že kromě jejího mnohovrstevnatého a náročného charakteru bylo i určitou výzvou to, že jsme s manželem v této hře, kde hraje Macduffa hráli proti sobě a každému z nás byl přidělen jiný partner. Ne snad kvůli žárlivosti, náš vztah je natolik silný a náš vztah k hereckému řemeslu natolik profesionální, že by nás to nemohlo ohrozit, ale především proto, že to přinášelo docela zajímavou partnerskou dynamiku i do naší domácnosti. V přípravě na roli jsme se skutečně učili jeden druhého nenávidět a po premiéře se k sobě zase přiblížit.
   
   Velice náročné je ale to, že se mi v roli Macbetha střídají dva herci (Václav Kallus a Martin Broum). Vztah Macbethových je plný vášně, plánů, intrik, sexu a toxické ale neskutečně silné, až magnetické lásky, která oběma hodně ubližuje. Jak já říkám – odi et amo…Bylo trochu výzvou umět si vytvořit takové hluboké pouto s oběma herci a následně mezi těmito vztahy přepínat. A pak jít domů a být taky reálná manželka. Někdy jsem se cítila hodně rozpolcená a přesycená dojmy a vjemy. Taktéž jsme v rámci napojení na sebe museli s kolegy zvládnout různá cvičení, která měla za cíl nabourat naši intimní zónu a přiblížit nás k sobě, vytvořit skutečný vztah a skutečné pouto. Režisér Ondřej Vaněk nás ovšem vším tím citlivě provedl a my jsme to zvládli. S každým z nich mám unikátní vztah a náš rozpad manželství vychází z úplně jiných okolností, to je hodně zajímavé, ale hodně náročné.
   
   Pomyslnou třešničkou na dortu, která mi v ústech hodně zhořkla je pak její poslední scéna, kdy se vezme život. Pro mě hodně citlivé téma, a navíc jsem se musela postavit tváří v tvář svému velkému strachu – ze smrti oběšením.

   

   

4. Který moment na jevišti je pro Tebe nejsilnější? Je nějaký, který pokaždé prožíváš jinak?
   Mám tři takové. Určitě je to moje smrt, jak jsem už zmínila. Potom scéna, kdy Francesca vzpomíná s Macbethem na dítě, které jim zemřelo. Při jedné z generálek před premiérou jsem do téhle scény skutečně ponořila a Václav mě tenkrát chytnul při hraní za ruku a stisknul mě. Malé a pro diváka skoro neviditelné gesto, které ve mně zůstalo a já si vždycky říkám – alespoň pro tuhle chvíli mezi nimi nic nestojí…A další je scéna, kdy se mění dynamika jejich vztahu a Macbeth svojí Lady skoro uškrtí. Tam se láme chleba a je jasné, že jejich vztah (a Francescy život) už vlastně nemá žádnou naději.
   
   

5. Co by si měl divák z představení odnést? (Kromě posmrkaných kapesníků.)
   Určitě bychom byli rádi, kdyby lidem náš Don Macbeth pomohl prohloubit dojem z díla Williama Shakespeara a také pomohl nahlédnout na tento klasický titul z nového pohledu. Zároveň Don Macbeth ukazuje střípky atraktivního prostředí mafie, kde se dají krásně číst lidské vztahy a črty postav i jednotlivých charakterů lidí. Chceme ukázat, že člověk se špatným nerodí, ale špatným se stává. A taky to, že největší zlo nepochází jen z nenávisti. Může se rodit i z lásky.
   
   

6. Jsi nejen herečka, ale i režisérka a umělecká šéfka. Udělala bys něco jinak než režisér Dona Macbetha?
   Ondřej Vaněk je můj hodně blízký přítel, herec, kterého s nadšením neustále obsazuju. A taky můj nejoblíbenější režisér (alespoň, co se spolupráce týká), ke kterému mám absolutní důvěru. Jeho režijní vedení i scenáristické provedení této hry mě odzbrojili a vysoce s jeho viděním souzním. Kdyby to stopáž a text umožnili, přála bych si vidět ještě více ze vztahu Macbethových a Macduffových a jejich společných životů, přátelství a mezilidských interakcí. Ale to už by bylo spíše pro film.

Rozhovor s režisérem Ondřejem Vaňkem

1. Proč právě Macbeth – a proč Don Macbeth?
   Na to je vlastně společná odpověď a historka. Vše začalo neúspěšnými přijímačkami na režii. Měli jsme si vybrat jedno ze tří dramat a popsat, jak bychom jej inscenovali. Jedno z nich byl právě Macbeth, shodou okolností moje nejoblíbenější. Právě tehdy jsem dostal ten kacířský nápad sáhnout nejen na výtvarnou složku, ale i text samotný a zasadit tak do mafiánského prostředí, které je atraktivní jak na pohled, tak příběhu nejvíc odpovídá po vztazích a hierarchii mezi postavami, ale i příběhu. Na školu jsem se nedostal, ale nápad ve mně zůstal. A když jsem se přidal k DS Posunu, nápad jsem jim přednesl a díky jejich nadšení jsem začal psát scénář. Když jsme měli v létě celosouborové soustředění, měl jsem jen část textu. Původně jsem si s nimi chtěl přečíst jen původní překlad, ale nikdo z nás blankversem nevládne a já sám si na něj netroufám. Nedalo se to poslouchat, a tak jsme si přečetli tu část, kterou jsem měl hotovou. Končila tuším momentem, kdy Ross odchází od své sestřenice Valentiny (Lady Macduff) a zazní, pro nás, ikonická věta „vzadu bylo otevřeno“. Tehdy byli všichni napjatý jak struny a po zbytek dne mě zavřeli na chatku abych to dopsal. Od té doby se text opravoval jen drobně, ale bylo rozhodnuto. Toto musí být na našem repertoáru.

2. Shakespeare je pro mnohé symbolem silného dramatu. V minulosti vznikaly i moderní reinterpretace jeho děl (např. Jo Nesbø). Jak jste k adaptaci přistupoval Vy? Měl jste obavy, jak ji přijme publikum?
   Náš spolek se soustředí převážně na povinnou maturitní četbu a chceme tak mladým divákům díla zpřístupnit zajímavou a atraktivnější formou. Význam Williama Shakespeara jako dramatického velikána zpochybňovat nelze, ani se o to svým textem nesnažím, ale také je důležité si říct, že svá díla napsal před více než čtyřmi sty lety stylem, který mladého diváka málokdy osloví. Obzvlášť v dnešní době, kdy mladí lidé nemají pořádně ani zájem číst, sotva zvládnou udržet pozornost u filmu, který má víc než hodinu a půl a už vůbec je nezajímá historie. Ale může, jen je potřeba jim to nějak neinvazivně přiblížit. Ideálně tak, aby si na to i přišli sami. Pokud si chce divák zajít na klasického Shakespeara, má nespočet možností divadel po celé republice, kam si zajít a samozřejmě může, dostane ale jen jednu z mnoha verzí překladů originálního díla, což už je samo o sobě vytváření nové interpretace, a jako přidanou hodnotu dostane režijní pohled, který většinou řeší, v jakém prostředí a kostýmech se to bude odehrávat. A tak vznikají všelijaké výtvarné a kostýmové mišmaše, ale text se nemění. Mladý divák je tak postaven ještě do pozice, že sleduje příběh režie na příběhu textu a jeho pozornost už se soustředí jen na to, kdo má nejšílenější kostým nebo naopak, kdo má toho na sobě nejmíň. Já jim chci spíš ukázat, že příběhy Williama Shakespeara jsou skutečně nadčasové a jen si na nich musí najít to, co je zajímá a v nejlepším případě, aby je samotné napadlo si pak originální text přečíst sami.
   
   

3. POSUNeme se k hercům – podle čeho jste vybíral obsazení a jak probíhala práce na postavách? „Mluvil“ Vám do toho někdo víc, než byste byl ochoten přiznat? 🙂
   Obsazování šlo vlastně samo. Tím, že jsem si mohl s textem hrát, jsem mohl psát role na tělo lidem, které znám a od kterých vím, co dostanu nejen já, ale i divák. Původně jsem si myslel, že budu bojovat nejvíc právě s Adélou, neboť do té doby jsem byl já pod její režií, ale Áďa přišla s naprostou pokorou a respektem nejen k roli, ale i ke mně jako k režisérovi.
   
   Naopak mi do toho nejvíc kecal první představitel Macbetha – Václav Kallus. Ale vždy to bylo velice přínosné a spíš než hádky nebo nařizování, to byly plodné debaty o pojetí role a situací. Jen jednou, kdy jsme se hodně zasekli na Macbethově závěrečném monologu, jsme se dlouho nedokázali shodnout. Ten monolog tam totiž neměl vůbec být. Já to chtěl pojmout vlastně jako tiché truchlení a přijmutí osudu, které se podle mě dá zahrát i bez textu. Vašek naopak chtěl tento ikonický monolog zachovat. Tehdy jsem mu řekl, ať si teda ten monolog napíše na kus papíru a strčí do patřičných míst. Vašek to ale udělal, monolog si napsal. Ani tehdy jsem nechtěl ustoupit a poslal jsem ho na scénu, ať mi ho teda zahraje. Udělal to. Aniž bych si to uvědomil, začal jsem mu to připomínkovat a režírovat. Když se pak zeptal, jestli to tam teda může zůstat, řekl jsem, že ano. Od té doby, když někdo přijde s nějakým nápadem, co se mi nezamlouvá, s oblibou používám hlášku „napiš to Vaškovi na papír.“

4. Osobně mě velmi oslovila jednoduchost scény a výrazná role hudby (Dominik Roneš). Jedná se o autorské skladby? Jak probíhala spolupráce na těchto složkách?
   Úplně prapůvodně jsem chtěl bohatou scénu se závěsy, vysokými okenicemi a lustrem, který by při závěrečné přestřelce spadl na jeviště a roztříštil se. Měl jsem i vymyšlené, jak by to šlo provést, ale pak jsme při jedné větší zkoušce měli k dispozici jen jednu židli a tehdy jsem s ní začal pracovat jako s pomyslným trůnem, o který se vede boj. Když jsme to pak vzali na prázdnou scénu, došlo mi, že vlastně nic dalšího není potřeba, a bude tak o to větší důraz a fokus na herce a postavy. Nemluvě o praktičnosti, když nemáme stálou scénu a musíme často všechno převážet mezi scénami a z domovů, kde každý kus inscenace skladuje.
   
   Zkrátka krása tkví v jednoduchosti. Hudba je originální autorská tvorba Dominika Roneše. Ostatně jako u všech našich inscenací. Zde jsem věděl zcela bezpečně, že Dominik vytvoří přesně na míru to co chci. Jednak protože Dominikovi v tomto směru naprosto věřím, a taky protože k tématu mafie má blízký vztah. Měl jsem jediné zadání. Ať je to dramatické, temné a u scén s Valentinou něžné. A výsledek můžete slyšet v inscenaci.

5. Jaké emoce jste chtěl v divácích vyvolat?
   To je těžká otázka. Nechtěl jsem z toho mít nějakou emocionální ždímačku, která bude diváka na konci nutit brečet. Spíš než docílení emocí jsem chtěl, aby divák šel s příběhem a přemýšlel o něm. I k tomu jsem si text upravil. Příběh Macbetha není podle mě jen o něm a jeho ženě. Oni jsou jen spouštěče, na jejichž rozhodnutí se hroutí osudy a životy mnoha dalších lidí. A tak je to i s námi. Je to vlastně takový dominový efekt, který začíná daleko před námi a končí někde, kam nevidíme, u někoho, koho třeba ani neznáme. Příběh Macbetha je ale tak silný, že i když člověk nezačne přemýšlet, zasáhnou ho osudy vedlejších postav, kterým jsem dal větší prostor.
   
   

6. V čem vidíte největší „posun“ tohoto představení pro samotný soubor?
   Troufám si říct, že mimo první projekt Spolu a daleko, je tato inscenace něčím originálním a odvážným. Něčím, co nikde jinde divák jen tak neuvidí a nezažije. Dokonce vnímáme, že i mnozí z našich herců se díky této inscenaci a práci na ní herecky „posunuli“ a i v jiných rolích se to na nich podepsalo. Samozřejmě v dobrém slova smyslu.

Více informací, seznam aktuálně nastudovaných představení i nejbližší termíny představení DS Posun najdete na jejich webových stránkách. A věřte mi – vyrazit na jejich představení se rozhodně vyplatí. Jen si s sebou raději nezapomeňte přibalit balení papírových kapesníků. Já už je beru automaticky.

Fotografie použité v článku s laskavým dovolením ©Štěpánka Hrabová.

☕ Podpoř mě kávou

Pokračovat na článek o manipulaci