Jsem vyhořelá? Tohle jsou varovné příznaky

 I práce, která nás dříve bavila, naplňovala a dávala smysl, se může stát nutným zlem. Jak poznat, že jsem vyhořelá z práce? Pojďme si probrat, co je pro vyhoření z práce typické. 

Možná si říkáš, že jsi jen unavená/ý. Že stačí víkend, dovolená, pár dní klidu. Já si to myslela taky. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že už nejde jen o únavu.

Jsem pořád hrozně unavená/ý...

Už ráno vstáváš bez energie? Máš tendenci usínat i přes den? Neustálá únava je snad nejtypičtějším příznakem vyhoření. Nepomůže dovolená, ani volný víkend bez zátěže. Zažila jsem tento pocit. Pořád bych spala a baterky na nule. Unavovali mě lidi v práci, unavovalo mě pracovní prostředí, vyčerpávaly mě cesty do/z práce. 

K čemu to vlastně je?

Do práce, kam jsem se těšila - na své úkoly, na kolegy, doslova na všechno - jsem se nejen netěšila, ale vyloženě se mi honilo hlavou jen to, proč tu práci vůbec dělám. Ptala jsem se sama sebe, jaký má význam zpracovávat denně tolik dat, když ve finále ani nevidím výsledek toho, co mi procházelo rukama. 

To jsou na druhý straně samí lobotomové?!

Stal se ze mě totální podrážděný cynik. Neskutečně mě vytáčelo, na co se dokola ptají ti samí lidé, jakmile přišel nový email nebo zvonil telefon, byla jsem předem otrávená. Úkoly, které jsem dříve brala jako výzvu a těšilo mě, že se učím stále nové věci a že je moje práce rozmanitá, byly najednou ta největší otrava. 

Nad svým týmem, který jsem milovala a kterému jsem každé ráno posílala email s přáním pěkného dne a nějakou pozitivní písní, jsem začala jen protáčet panenkami. Pomalu jsem vůči nim ztrácela pochopení, rozčilovala se, že pořád dělají tytéž chyby, mluvila jsem s nimi a nedokázala si odpustit sarkastické poznámky.

Já to nezvládám!

Začala jsem o sobě pochybovat. I ty věci, které jsem ještě pár týdnů nazpátek dělala s naprostou jistotou, nechybovala jsem v nich, se náhle staly zdrojem pochybností. Otevírala jsem program s hrůzou, jestli to zvládnu. To, co jsem dělala možná i stokrát, jsem se najednou bála jít udělat, protože jsem měla strach, že to pokazím, že udělám chybu. 

Ačkoliv jsem chyby nedělala a vše dokončila v termínu, měla jsem pocit, že to není dostatečné, že jsem selhala. 

Neee, ještě chvilku...

Uměla jsem si práci skvěle zorganizovat, měla perfektní, přehledný systém, všechno mi šlo snadno a pěkně od ruky. Dokonce natolik, že jsem během své práce zvládala ještě zaučovat nové kolegy, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě a rychlosti mnou odvedené práce. 

A pak se vše otočilo. I ten nejsnadnější úkol jsem najednou měla tendenci odkládat. Prostě prokrastinace. Úplně jsem ztratila motivaci držet si svůj standard. A i když jsem si řekla, že to překonám, měla jsem problém se soustředit. Chvílemi jsem koukala do otevřeného souboru a vůbec netušila, co s ním mám dělat, i když jsem předtím ten postup měla naprosto zautomatizovaný. 

Vzhledem k nutnosti dodržování termínů jsem si sice nemohla dovolit dlouho cokoliv odkládat, ale takřka všechno jsem začala dělat na poslední chvíli. Což je pro mě naprosto nežádoucí, stresující způsob práce. 

Sakra, to nevidí, že mám práci?!

Byla jsem neskutečně přecitlivělá. Úkoly se na mě sypaly jeden za druhým (i když pořád stejně), já měla pocit, že to absolutně nemůžu stihnout, že toho je moc. Dokola se sama sebe ptala, proč mi podklady od kolegů nechodí dostatečně včas, když to pak musím honit v šibeničních termínech. 

Měla jsem pocit, že laxní přístup druhých, pak musím dohánět právě já, na jejíž hlavu se to sype a kdo musí řešit problémy, které způsobil někdo jiný. Ne, že by to tak občas nebylo. Ale dost často ty věci nemohli ovlivnit ani kolegové, takže jsme v tom byli spolu. Ale to jsem v tu chvíli nedokázala moc vidět. 

Nedej bože, když jsem něco potřebovala dodělat, protože hořel termín, a někdo se mě přišel na něco zeptat. Ať už pracovního, nebo nepracovního. To jsem pak snadno dokázala bouchnout, že "TEĎ PROSTĚ NEMÁM ČAS!" Přitom to nikdy nebyl můj styl. 

Když vím, že se potřebuji soustředit, a někdo na mě začne mluvit, obvykle v klidu řeknu: "Vydrž chvilku, teď se potřebuju soustředit, teď na mě nemluv, prosím Tě,..." Tahle situace zpravidla nastává, když po mně někdo chce, nebo dělám "něco ajťáckýho" - nejsem totiž bůhví jaký technik. Ale tehdy jsem vyloženě bouchala jak papiňák.

Ach ne, něco na mě leze...

Protože jsem tehdy nevěnovala svému vyčerpání pozornost a vlastně spoustu věcí ani nevnímala, psychické vyčerpání se začalo promítat do mého těla.

Bolesti hlavy byly na denním pořádku. V práci jsem se nadopovala analgetiky, nějak to přetrpěla, a odpoledne doma strávila v posteli. Přidaly se bolesti zad, pocit těžkého těla a samozřejmě o kvalitním spánku vůbec nemohla být ani řeč. Těžké usínání, časté probouzení během noci, vstávání klidně i hodinu před budíkem.

Přidávaly se i takové ty "třídenní virózy", ať už respirační nebo střevní, protože imunita, kterou jsem nikdy neměla na zvlášť vysoké úrovni, to se mnou vzdávala. Naštěstí jsem to tehdy mohla kompenzovat home officem. 

Nemám na to čas, chodím do práce!

Pomalu jsem začala přicházet o své koníčky. Měla jsem pocit, že na nic nemám čas. Byla jsem tak unavená z práce, že jsem se jen postarala o psa a morče, uklidila a odpadla na gauč. I ty věci, které mě dříve těšily, jsem najednou neviděla. Ztrácely místo v mém životě. Začala jsem se izolovat od lidí. Neměla jsem chuť a energii vídat se s přáteli.

Já na to tady s...!

Když už jsem toho měla dost a zvažovala, že podám výpověď a najdu si jinou práci, sepsala jsem si seznam "pro a proti". Převažovaly klady v té práci. A já si tehdy uvědomila, že je něco špatně se mnou. 

Kde mám začít...?

Tehdy jsem si začala psát TO DO lístečky. Nejdříve v práci, ale pak jsem tento systém přesunula i do soukromí. Zjistila jsem, že mi odškrtávání úkolů dělá dobře. Že mi pomáhá bojovat s pocitem, že nic nestíhám, nezvládám. 

Péči o domácnost jsem si rozvrhla tak, abych měla volné víkendy opravdu na odpočinek. Ale nechtěla jsem ho trávit doma, a tak jsem vyrážela na dlouhé procházky se psem - klidně na celý den. Začala jsem hodně číst a vytvořila si takový knižní profil na instagramu. 

Když zase začalo být líp

Myslím, že v tom velkou roli hrál i fakt, že začínalo jaro, a sluníčko mi prostě dělá dobře. Ale tenkrát jsem tak nějak přirozeně vycítila, že si potřebuju hledat věci, které mi budou dělat dobře. Začala jsem se víc vídat s přáteli. A v soukromí jsem míň mluvila o práci. Práce byla v práci.

Po čase se i můj pocit z práce začal zlepšovat. Zase jsem dělala věci automaticky a do práce se těšila. Jako bych chytila druhý dech. Zakázky lítaly jedna za druhou, s kolegy jsem zase začala vtipkovat a znovu jsem se stala tou podporou, kterou jsem byla dřív. 

Tenkrát jsem to označovala jako blbý období. Dnes vím, že jsem vyhořela. Do práce jsem totiž nastoupila a přišla mi tak nesmírně zajímavá a živá, že jsem tomu propadla. Rychle jsem pro tu práci zahořela, a nejspíš proto i vyhořela. Žila jsem hlavně prací. A svůj život postupně ztrácela.

Dnes už jsem obezřetnější!

Vyhoření totiž nepřijde ze dne na den. Je to proces, kdy je člověk vystaven dlouhodobému přetížení, stresu a nedostatku regenerace. To postupně vyčerpává energii i smysl. Měla jsem kliku, že jsem včas pochopila, že něco musím změnit. 

Ta práce totiž byla - zcela objektivně - dost stresující, ale já k onomu období vyhoření přispěla tím, že jsem sama sebe přetížila (myšlením na práci po práci, nebo připojováním se k PC z domu ve svém volnu), neustále jsem o práci mluvila místo toho, abych se s přáteli bavila o čemkoliv jiném, šla na dlouhou procházku, zaplavat si, do kina - nedokázala jsem být v přítomném okamžiku a užívat si ho, protože jsem podvědomě myslela na práci, termíny, zakázky, faktury...

Nejlepší škola, nejlepší práce!

Upřímně řečeno, dodnes na tuto práci vzpomínám jako na tu nejlepší. Poznala jsem díky ní spoustu báječných lidí, naučila se řadu věcí, včetně efektivního multitaskingu. Jsem si takřka jistá, že kdyby se naše oddělení nerušilo, protože se přešlo na jiný systém, a u mě nepropukla nemoc v takovém měřítku, v jakém propukla, byla bych tam dodnes. 

Měla jsem skvělou šéfovou, moc prima kolegy - z některých jsou dodnes kamarádi, práce byla opravdu natolik rozmanitá, že se nešlo nudit, měla jsem možnost si rozšiřovat obzory, cestovat, pracovní i finanční podmínky byly nadstandardní. 

Vidíte, a přesto může člověk i v práci, kterou miluje, vyhořet. Nikdy nezapomínejte na své duševní zdraví. Neměňte ho za peníze, ani neobětujte něčemu, co máte rádi. Nevyplácí se to.

Poznáváš se v tom? Napiš mi do komentářů nebo mi klidně napiš zprávu. Nejsi v tom sama/sám. 

Helli 

Zajímá tě téma duševního zdraví? Můžeš si přečíst další článek.

A pokud tě moje texty baví, nebo jsou pro tebe dokonce přínosné, můžeš mě podpořit 👇

☕ Podpoř mě kávou