Potají jsem kvůli ní plakala.

 Jsem žena devadesátek. Narodila jsem se začátkem roku 1990. Vyrůstala jsem tedy v době zásadních změn. V ikonické době. A můj život je spjatý s jednou z největších legend té doby. 

Na své dětství nemám moc vzpomínek. A šťastných? No, tak těch je vůbec jako šafr
ánu. Mezi ty nejstarší (a nejšťastnější) patří vzpomínka, jak stojím u televize a nadšeně hulákám na celý dům „čágobéééo“, jako by mě ta usměvavá blondýna na obrazovce, která možná až freneticky gestikuluje, mohla slyšet.

Ikonická „Pergnerka“

Mnohým asi došlo, koho jsem tak zbožňovala v době, kdy mi byly čerstvé 4 roky. Byla to moderátorská legenda, osobnost, která pomohla tvořit dějiny novodobé televizní zábavy, stála u zrodu jedné z nejznámějších komerčních televizních stanic u nás - Terezka Pergnerová.

Chvíle čiré radosti

Sobotu co sobotu jsem se na ni těšila víc, než na ranní disney okénko. Dílem proto, že se dívala moje o 12 let starší ségra, dílem proto, že šlo o plus/mínus hodinku, kdy přestal existovat reálný svět kolem a mohla jsem jen nasávat tu neutuchající pozitivní energii skrz televizi. A já si tolik přála být jako ona.

Svět se začal měnit

Pak se začalo měnit víc věcí - ve společnosti, v mé realitě. Ségra se odstěhovala, já se s mamkou přestěhovala do centra města, změnila jsem školu, znovu jsme se stěhovaly, tentokrát k mému nevlastnímu taťkovi. A změnila se i ta moje hodinka každou sobotu ráno. Už tam nebyla Terezka.

A z bulvárních deníků, které jsem vídala u nás doma, se na mě díval někdo jiný. Pořád to byla moje milovaná Terezka. Ale najednou působila tak nešťastně. Ztraceně. Dokonce i když se usmívala. A já tohle tak znala…

Zrcadlení

Tehdy jsem k ní ale paradoxně měla nejblíž. V těch fotkách jsem viděla svou vlastní bolest. Jen s tím rozdílem, že mojí bolesti se vyhnuly látky způsobující závislost. A když tehdy vyběhly fotky pro nejmenovaný časopis pro dospělé, vzpomínám si, že jsem potají seděla s novinami v klíně a plakala a plakala.

Ze všech stran jsem poslouchala, že už se z toho nevyhrabe. Že je jen otázkou času, kdy se bude psát, že to má za sebou. Pak přišel boom! Reality show a s ní Terezka zpátky na obrazovkách. Zase ta pozitivní energie. Ten široký úsměv. Jenže tentokrát mi přišel takový opravdovější.

Dokázala to!

A já si tehdy říkala, že je neskutečně silná. Jak se dokázala vrátit a být skutečnější, opravdovější, lidštější, inspirativnější.

Tehdy jsem byla v pubertě a jako teenager jsem si hledala vzory, k nimž bych mohla vzhlížet. Jimž bych se mohla chtít podobat, než si najdu to svoje já. Sama sebe. Kromě jiných, to byla (pořád) právě Terezka, kdo mi ukazoval cestu. V té době jsem začala mít zdravotní potíže, s nimiž si nikdo nevěděl rady.

Jednou na mě padly chmury a říkala jsem si, jak je život nespravedlivý. Proč to potkalo zrovna mě? A jako znamení mi zase přišla do cesty Terezka. Zase nějaký článek, v němž se reportérka velmi „originálně“ potřebovala zeptat na minulost. A v tu chvíli jsem si říkala, že to zvládnu i já.

Mít vzor je v pořádku, ztratit se sám sobě není.

Pozitivní myšlení, pozitivní přístup, nebabrat se v minulosti, úsměv. S tím jde zvládnout ledasco. Jenže jsem to s tím přehnala. Vždycky jsem měla potřebu být pozitivní. I bez „Pergnerky“. Ale v ní jsem vnímala ten vzor, který dokáže pomáhat druhým. A tak jsem svá trápení odsouvala na vedlejší kolej, protože mi nepřišla dostatečně závažná. Nebo spíš já si nepřišla dostatečně důležitá, abych si zasloužila být smutná, být milovaná, být někdo, komu není dobře, a přesto je to v pořádku.

Já vnímala svou hodnotu jen v tom, že musím těšit ostatní, ale pokud nezvládnu ani tohle, pak nemám žádnou cenu a můj život taky ne. Dva roky na střední jsem se plácala v depresích. A nikdo netušil, jak špatně na tom jsem. Ani moji nejbližší. Já se pořád usmívala.

Nevím, do jaké míry jsem to tak mistrně dokázala skrývat, a nakolik to bylo snazší, pohodlnější pro všechny okolo přehlížet. Ale dařilo se. A já nakonec nerealizovala svůj do detailu promyšlený plán na odchod ze světa, v němž můj život nemá hodnotu.

„Po takové době?“ „Navždy…“

Dodnes patřím a asi vždy patřit budu mezi Terezčiny věrné fanoušky. Moc mě baví její profil na instagramu, kde dokázala vytvořit fajn komunitu lidí. Kde komunikuje s lidmi, sdílí tu svou energii, ale je upřímná nejen ke sledujícím, ale i sama k sobě.

Nyní jsem statečná šestatřicátnice. Uf. Zvláštní. Na ten věk si nepřipadám. Ale i kdyby - je to jen číslo. I tentokrát mi do života zasáhla Terezka. Jenže tentokrát už mám nějaké zkušenosti, jsem někde úplně jinde.

Aktuální inspirace

Onehdy řešila, že jí spousty lidí (včetně mě) píšeme pod příspěvek, že vypadá pořád stejně, že se nezměnila. Měla potřebu sdílet, že je to hezký, ale není to pravda a nechce se díky takovým komentům dostat do pasti.

Kromě toho, že mě naprosto fascinuje ta sebereflexe a neskutečný nadhled, tak mi díky tomu došlo, nakolik si občas libuju v tom, že mi mnoho lidí hádá o 10 až 15 let míň, než mi ve skutečnosti je. Když se mě trafikantka zeptá na občanku, žiju z toho i několik dní. Přitom si jsem dobře vědoma toho, že vzhled není mojí hlavní hodnotou.

Jo, myslím si, že jsem hezká žena, ale rozhodně mám jiné přednosti. Dnes už to vím. Už proto, že tohle dokážu napsat a myslet upřímně, je jedna z věcí, které u sebe dokážu ocenit. Z někoho, kdo sám sebe léta vnímal jako hnusnou holku, která nemá světu co nabídnout, kromě humoru, který se naučila jako sebeobranu, jsem se posunula v ženu, která nejen že má dost vnitřní síly, ale taky dar řeči, který dokáže velmi dobře využít nejen při moderování, ale především při předávání své žité zkušenosti s duševním onemocněním.

Na rozdíl od mnoha jiných jsem dokázala najít svůj smysl života. Najít svou hodnotu. A po vzoru Terezky se nevzdávat. Přijímat život a osud, ale nenechat se zlomit, ať už si okolí myslí cokoliv.

Terezko, děkuju!

Terezko, děkuju Vám za ty šťastné vzpomínky. Děkuju za ty dny, kdy jsem dokázala plakat nad námi oběma. Děkuju, že jste mi ukázala i to, čemu se mám obloukem vyhnout. Děkuju, že jste mi ukázala, že minulost neurčuje, kým jsem dnes. Děkuju, že jste pořád v mém životě někým, kým se mohu nechat inspirovat.

S láskou Hellijak