Neviditelná bolest: Jak vypadá HPO navenek a co se děje uvnitř

 Nejednou jsem slyšela větu: "Vždyť vypadáš normálně, jsi zdravá; Tobě nic není." Ačkoliv se necítím komfortně v roli oběti, tak tahle hodnocení jen proto, že nevypadám jako těžce mentálně postižený člověk, jsou víc zraňující, než si dokážete vůbec představit. I tyto věty totiž spouští moje vlastní peklo.

Smíření, které nepřišlo přes noc
Nebylo pro mě snadné smířit se s tím, že mám psychiatrické onemocnění. Když jsem to +/- dovedla, učila jsem se tento fakt přijmout. A hlavně přijmout sebe a to, že vůči sobě musím být laskavější. Že zkrátka mám své limity a ty si musím bedlivě hlídat, protože jinak to končí fatálně. 

Zkoušela jsem to. Zase. A zase.
Už jen přijmout, že opravdu nezvládám plné pracovní vytížení, pro mě byl úkol na několik let. Pořád jsem totiž zkoušela tu hranici. Pořád jsem si říkala, že to dám. A tak jsem zkoušela plný úvazek. - Hospitalizace. Kratší úvazek s brigádou. - Hospitalizace. Poloviční úvazek a brigádu. - Hospitalizace. Ukázalo se, že nejen ten tlak v práci, ale i nejasně nastavené hranice byly důvodem, proč to nejde. 

Bez hranic to nejde
Pracovně jsem se nakonec vyladila. Povedlo se mi najít alespoň částečně balanc mezi prací a vlastními potřebami. Ale ty hranice. Upřímně řečeno - nebýt mého partnera, byla bych už nějakou dobu zase na hospitalizaci. 

Dokázat, že na to mám i s diagnózou
Když má člověk nějaké zdravotní omezení a nastupuje s tím do práce, je to výzva. Stalo se mi, že jsem cítila, že musím dokázat, že na to mám, i když mám nějaké omezení a bylo třeba zabrat mnohem víc. V jednom zaměstnání jsem se dokonce dostala mezi nejlepší v týmu, jen aby mi nikdo nemohl vytknout, že moje výkony jsou slabší, protože diagnóza. 

Přijetí, které přejde v manipulaci
Jinde jsem zase fungovala a věřila, že jsem zcela přijímána i s tím, že mám nějaké specifické potřeby. Zpočátku to tak opravdu vypadalo. Ale postupně mizely hranice a nastupovala manipulace. Přístup, jaký jsem nezažila ani v korporátních společnostech. Absolutní disrespekt.

Do práce jsem vždy dávala a dávám 100% toho, co můžu. A mnohdy jsem dělala věci navíc. Z nějaké loajality. Protože jsem sama chtěla být přínosem nejen na úrovni plnění si svých smluvně jasně specifikovaných povinností. Možná i proto, že jsem se zajímala o svou práci, působila jsem jinak. 

Stigma má jasnou představu o "nemocném"
Nebo je to zkrátka tím, že pokud se o někom řekne, že se potýká s duševním onemocněním, lidé si pod vlivem stigmatizujících mediálních obrazů společnosti představují člověka bez mála po lobotomii, který tak tak udrží slinku v koutku, místo zcela běžného člověka, který nemá na čele napsanou diagnózu a seznam užívané medikace.

Nejde jen o práci. Někdo má problém jít na koncert, protože je tam příliš mnoho lidí. Nebo pařit do rána s kamarády, protože na to zkrátka (už) nemá dostatek energie. Jedna party může rozhodit režim i na týdny. Ta energie může scházet i na jakékoliv jiné výkonnostní aktivity. A ne, opravdu to není lenost. Jakmile někdo řekne, že se na to necítí, fakt není dobrý začít ho hecovat. Hecovat se můžou zdravý lidi, ale pokud někdo zná svoje zdravotní limity, respektujme je.

To, že kvůli duševnímu onemocnění nepřijdeme kompletně o vlasy (i když já ztratila kvůli depresím dobrou polovinu svých vlasů) nebo nám nutně není potřeba amputovat nohu opravdu neznamená, že nám nic není. Duševní bolest je i pro mě samotnou často těžko popsatelná slovy. I já občas mám co dělat, abych jí porozuměla, natož to vysvětlovat. Ale je ochromující tak, že někdy prostě nedokážu nic udělat. Jakmile totiž zabolí duše, stává se, že to bolí i fyzicky.

Tělo křičí bolestí, ale není to vidět
Navenek vypadám v pohodě. Zdravá, třeba i usměvavá. Nemám usoplený nos, nechybí mi končetiny, nejsem bledá (ne víc, než obvykle coby chudokrevná). Ale plíce mám jako pokryté rozbitým sklem a každý nádech zabolí. Srdce ve svěráku. Bolí každičký sval na těle. A kůže při dotyku pálí, jako bych se přes noc opalovala v elektrické troubě.

Dnes, po několika letech v terapii, už si dovedu tyhle stavy projít, aniž bych jediné východisko viděla v ukončení své existence. Dokonce i sebenenávist se objevuje jen občas. Teď už rozumím, že se něco děje a jdu rovnou po příčině. Tu si pak zpracuju a žiju dál, zase o něco silnější.

Úplně narovinu ale nikdy nevíte, co si právě prožívám. A já nevím, co si prožívají ostatní lidé. Všichni vedeme své malé či velké bitvy, a proto bychom vůči sobě měli být všichni slušní a laskaví. A nehodnotit. Hodnotit něčí vzhled nebo zdravotní stav by mělo být trestné. 

Slova, která bolí...fakt bolí!
Člověku, který se potýká s duševním onemocněním, jenom to každému nevěší 24/7 na nos, fakt není dobrý říkat, že mu nic není. Když se snažím někomu vysvětlit, že opravdu mám specifické potřeby, a on mi místo pochopení nabídne hodnocení: "Ale vždyť ti nic není," je to neskutečně frustrující. A kromě toho to spouští v hlavě kolotoč, kdy bojuju sama se sebou. A propadám se zase hlouběji ke dnu.

Staré vzorce se občas rádi ozývají
Jsem - mimo jiné - hraničářka, je pro mě tedy validace emocí zvenku, bohužel, hodně důležitá. A jakmile mi někdo řekne tohle, okamžitě mi naskočí starý toxický vzorec, který na mě křičí, že nejsem nijak nemocná, jenom jsem úplně k ničemu, nic nedokážu a jsem prostě jenom přítěž. 

Co není vidět, ale chybí
K tomu patří ale i to, že o tom nemluvím. Nejde mi to. Ten boj probíhá v mojí hlavě, dopadá na fyzickou schránku, ale i na jednotlivé prvky mého chování a jednání. Pořád vypadám normálně. Nemám tik v oku, nechybí mi končetiny. Chybí mi něco, co není vidět. Ať už je to chemie, kterou pak musíme upravovat pomocí medikace. Nebo síla žít. Která se někdy hledá velmi těžko. 

Přestaňme hodnotit a začněme se ptát
Nebuďte k sobě zlí. Když někdo přibere/zhubne, nezkoumejte, kolik přibral/shodil, raději se podívejte tomu člověku do očí - třeba v nich uvidíte záblesk bolesti. Neptejte se, proč přibral/zhubnul, ptejte se, jestli je v pořádku a jak mu můžete pomoct. Když začne být někdo ve vašem okolí najednou podrážděný, ačkoliv dřív nebyl, zkuste mu nabídnout, že si spolu zajdete na procházku a jestli chce, může se vám svěřit. A jestliže se vám už někdo svěří s tím, že má nějaký problém, nehodnoťte ho! To, že to nemyslíte zle, ještě neznamená, že nevolíte zraňující slova.

Každý den, kdy se nezhroutím, je výhra. Každé ráno, kdy vstanu z postele, i když to bolí, je malý zázrak. A každý, kdo mi věří, že se snažím – mi dává sílu pokračovat.

S láskou,
Helli ❤