V čem teď žiju?

 Spousta lidí v mém okolí si myslí, že když jsem strávila dva měsíce na hospitalizaci, tak jsem vyléčená. Nebo minimálně venku z deprese. Ale není to tak. Jasně, ta hospitalizace mi pomohla z nejhoršího, ale taky se otevřela spousta věcí, na kterých teď musím pracovat. Jenže zásadní ťafku jsem dostala s novou diagnózou.

Když mi byla diagnostikovaná hraniční porucha osobnosti, tak mi do sebe všechno tak nějak zapadlo, začalo mi to dávat smysl a paradoxně se mi ulevilo, protože jsem konečně měla celkem jasné vysvětlení toho, co se mi to v životě děje. Co se děje se mnou. 

Tvrdě na sobě pracuju, abych se někam posunula, a ačkoliv se to v některých ohledech opravdu zlepšilo, celkově se můj stav spíš zhoršuje. Nebo jsem se jen naučila věnovat víc pozornosti tomu, co se uvnitř mě děje. Ne, že bych se extra pozorovala, ale už aspoň dokážu vnímat, kdy je toho na mě moc a říct si o pomoc. 

HPO nechodí ale většinou sama. V průběhu léčby mi byl diagnostikován posttraumatický syndrom a teď vcelku čerstvě disociativní porucha osobnosti. Myslela jsem si, že disociativní záchvaty, kdy omdlím a chvíli o sobě nevím, prostě patří k tomu PTSD a HPO, a tak jsem se tím zas tolik nerozrušovala. Jenže to tak není. Je to právě součástí disociativní poruchy osobnosti. Co to vlastně v mém případě znamená?

Kromě krátkých (několikaminutových) záchvatů jsou to stupory, do nichž obvykle padám během spánku. Příčinou jsou pravděpodobně noční můry, které jsou natolik stresující, že mě mozek prostě vypne a drží mě v bezvědomí i v řádu hodin. Protože je to paradoxně vysilující, tak po probrání nejsem schopná vstát ani z postele a takřka okamžitě vyčerpáním na dalších několik hodin usnu. 

Nestává se to ale denně, a protože v práci to vědí a mají pochopení, čehož si moc vážím, tak se s tím vlastně dá docela dobře žít. Jako co si budeme, furt lepší, než nemít nohu nebo být nevidomá. Chci tím říct, že jsou daleko závažnější věci. 

Co je ovšem horší a s čím se zatím moc nedokážu porovnat, a proto jsem posledních několik týdnů hodně uzavřená, smutná, zraněná, je fakt, že u mě dochází k disociacím i v bdělém stavu. Dělám věci, o kterých nevím, že je dělám. Říkám věci, o nichž pak ani nevím, že jsem je řekla. Nebo jsem naopak přesvědčená, že jsem něco udělala a pak zjistím, že to tak není. 

Na příklad si nepamatuji, že jsem s někým telefonovala, někomu psala. Nebo jsem onehdy šla umýt nádobí a zjistila, že už není co mýt. Nebo naopak jdu do kuchyně a věci jsou úplně jinak, ve dřezu nádobí, o němž nevím, kde se tam vzalo, a na sporáku uvařené jídlo. Nebo úplně ztrácím pojem o čase. Kouknu na hodiny, jsou třeba čtyři odpoledne, kouknu za chvilku a je půl desáté večer a já nevím, co se těch několik hodin tělo, co jsem dělala. Nedávno se mě někdo ptal, kolik je mi let a já nebyla schopná odpovědět, protože jsem prostě nevěděla. 

Vlastně odjakživa se mi stávalo, že jsem zapomínala, nebo si nemohla vzpomenout, co jsem měla k obědu, když jsem přišla ze školy domů a mamka se ptala, co jsem měla ve školní jídelně. Ale přisuzovala jsem to spíš nějaké roztěkanosti, nesoustředěnosti a vlastně si říkala, že prostě nepodstatné věci vypouštím. Jenže za posledních několik měsíců se to dost dramaticky zhoršilo a začalo to hodně negativně ovlivňovat můj život.

A popravdě teď žiju v permanentním stresu, protože vlastně nevím, co se děje. Nevím, co udělám nebo co řeknu a to mě děsí. Což mi způsobuje stres a čím víc jsem ve stresu, tím častější ty disociace jsou. Připočtěte k tomu HPO a impulzivní chování a všechno se mi bortí pod rukama. Vztahy, stabilita i ta špetka sebedůvěry, kterou jsem si za poslední dva roky tvrdě vybojovala. A aby to nebyla nuda, tak i sebepoškozování, záchvaty žravosti a zvracení. 

Kamarádi nevědí, co se se mnou děje, protože skoro nemluvím. Mám permanentní strach a uzavírám se do sebe. Volný čas trávím převážně zavřená doma, protože si říkám, že to je jediná možnost, jak nic nepodělat. A ta izolace zase prohlubuje úzkosti, panické ataky a hlavně depresi. 

Když jsem se vrátila z poslední hospitalizace, bylo to lepší. Necítila jsem a ani netvrdila, že jsem úplně v pohodě, ale pomohlo to dost. Jenže se začaly prohlubovat ty disociativní stavy, pak přišel verdikt a já vlastně vůbec nevím, jak s tím pracovat. Vůbec nevím, co se sebou. Vůbec nevím, co bude. Kontrola je moje velké téma. Potřebuju mít věci pod kontrolou. Ať už v práci, nebo doma a hlavně potřebuju mít kontrolu sama nad sebou a tu jsem teď úplně ztratila. Jako by všechno ovládl totální chaos a já stojím uprostřed toho všeho a vůbec nevím, kde začít pracovat na "uklízení". 

Bála jsem se to říct i v práci ze strachu, že o práci přijdu. Ale dnes jsem se svěřila své vedoucí. Nebylo to snadný přiznat, co ty disociace obnáší, ale bylo to potřeba. Proč o tom píšu tedy takhle veřejně? Asi je to můj způsob, jak se s tím prát. Říct narovinu "hele, mám problém". Možná to dostat ke svým přátelům a známým. Je pro mě totiž snazší to napsat, než o tom mluvit. Ten textový soubor unese víc, než já...a hlavně nebulí. 

S láskou
ztracená Helli