Co dělám pro to, abych se (zase) nezbláznila?

 Žijeme v uspěchané době. Ze všech stran se to na nás valí. A kdekdo pak podlehne onomu musismu, tedy tomu, že dělá jen věci, které musí. Valí se na nás práce, nároky ostatních, povinnosti a nějak v tom všem shonu pak zapomínáme na sebe. Máte to taky tak? Tak nemějte. Věřte mi...

Vážit si sama sebe
Sama jsem jela pěkně dlouho na záložní pohon a pěkně na to dojela. Tvrdě a bolavě. Teď se učím. Vlastně ani na škole jsem se neučila tak intenzivně jako teď. Jenže tohle učení je důležitější, než kdy byly rovnice o dvou neznámých, které jsem stejně nikdy nepochopila, technika administrativy, kterou ale dodnes využívám nebo možné příčiny kanibalismu u Aztéků, které...no, pojďme radši k jádru věci. Učím se žít tak, abych byla sama se sebou spokojená, šťastná, učím se mít se ráda, učím se být na sebe hodná a vůči sobě tolerantní a mít respekt ke svému tělu a svým potřebám.

Práce
Není to tak dlouho, co jsem měla dvě práce a honila se jak vlčák, abych vydělala o pár stovek víc. A proč? Abych si mohla koupit další kabelku od Guess nebo boty od Michaela Korse? No, tak trochu taky, ale měla jsem pocit, že musím nahamonit co nejvíc peněz. Mít rezervu takovou, abych aspoň půl roku mohla být v klidu, kdybych přišla o práci. No výborně a nakonec mě to sejmulo. Nebo i to. Hodně mě pohřbil lockdown, protože jsem se s nikým nepotkávala a ta izolace mě poslala na dno. Ale ta práce k tomu pomohla. A ne málo. 

A tak teď pracuju jen ve své práci, kde se snažím učit nové věci a chci svou práci dělat dobře. Pravdou ale je, že když je mi zle, tak to prostě řeknu a domluvím se, že si vezmu den dovolené. Je totiž stokrát lepší obětovat jeden den dovolené a vypadnout na jeden den, během kterého se trochu zregeneruju, než jet nadoraz a pak vypadnout na několik týdnů. Mám obrovské štěstí, že mi tohle v práci umožní, když vidí, že mi fakt je zle. V nejmenším bych to nezneužívala, ale je pravda, že si vážím toho, že tu možnost mám. Uvědomuju si totiž, že to v dnešní době fakt není standardem. 

Přátelé a kamarádi
Protože se nechci znovu dostat do izolace, neustále jsem v pohybu. Vídám se se starými kamarády, chodím na akce s novými kolegy a zůstávám v kontaktu po telefonu s těmi, kteří bydlí daleko a chybí mi. Je prima mít s kým vyrazit na kávu, ale i to, že vím, že můžu zavolat komukoliv ze svých přátel, i když se nic neděje a oboustranná radost, byť z krátkého hovoru, dokáže pozitivně ovlivnit celý den. 

Terapie
Pravidelně chodím na terapii, kde řeším svoje démony a pracuji na tom, abych s nimi dokázala bojovat. Nebo je alespoň přijmout a smířit se s nimi natolik, aby mi neničili život. Mám štěstí, protože moje terapeutka mi sedla od první vteřiny a můžu se na ní spolehnout i ve chvílích, kdy rychle potřebuju něco řešit a potřebuji její radu, názor. I když mi brzy uteče na mateřskou...to bude asi náročné loučení...ale nepředbíhejme. Jak se říká, proč stahovat gaťata, když brod je ještě daleko, že?

Relax
Učím se naslouchat svému tělu. Když jsem unavená, jdu si zkrátka lehnout, aniž bych si to vyčítala. Někdy prostě usnu, jindy si vezmu knížku nebo si pustím nějakou příjemnou hudbu a relaxuju. To je věc, která je zatím v běhu. Moc mi to naslouchání ještě nejde a často pak mívám výčitky svědomí, že jsem se flákala, ale na druhou stranu se snažím sama sebe ubezpečit v tom, že jsem neudělala nic špatného, že zkrátka naslouchám svým potřebám a snažím se, aby má duše byla kompatibilní s mou tělesnou schránkou. 

Arteterapie
Začala jsem chodit na arteterapii, o čemž jsem tu psala. Zrovna tento týden bych měla mít další sezení a už se moc těším, co se o sobě zase dozvím. Baví mě nejen ty hodiny s mou arteterapeutkou, ale i tvoření samotné, které se snažím rozkládat si do daného měsíce. Ten proces je někdy vyčerpávající, jindy mě zase nabíjí, ale ať tak či tak, cítím, že jsem na dobré cestě. 

Herbie
Chodím na procházky s Herbíkem. Bez sluchátek. Dřív jsem poslouchala hudbu, pak audioknihy a teď se snažím být zkrátka tady a teď. Užívat si veškeré vůně a zvuky kolem sebe. Nejlepší jsou ty procházky ráno před prací, protože mě vždy pozitivně nabijí na celý den.

Kytara
Stále se učím hrát na kytaru. Ne, že by mi to bůhví jak šlo, ale baví mě to a to je hlavní. Vlastně všechno, co dělám chci, aby mě to bavilo a naplňovalo, takže moje krásná kytara plní svůj účel a dělá mě šťastnou. A mám v plánu projekt s kamarádem, který je skvělý muzikant a nazkoušel by se mnou pár písní mé milované Amy Winehouse. 

Maluju
A maluju. Maluju hodně. Dokonce už chystám i výstavu obrazů na listopad. Zatím mám na vernisáž připravených jen šest obrazů, ale zato už mám domluvený hudební doprovod. A spoustu dalších obrazů se mi už pomalu rodí v hlavě. A tak každou volnou chvíli tahám plátna a patlám se v barvách a moc si to užívám. Právě tahle kreativita mi v posledních letech v životě moc scházela, a tak jsem ráda, že se toho nebojím a svůj čas trávím aktivně. Kromě toho, že to má pozitivní vliv na mou dušičku, to taky dělá radost druhým. Jeden obraz už jsem dokonce prodala a další už je objednaný. 

Blog a Hradecký deník
A píšu. Hodně píšu. Ne teda zatím knihu, ta trochu stagnuje. Ale zato se snažím věnovat blogu, jak jste si možná stačili všimnout, a píšu články pro Hradecký deník. Tento měsíc už se mi v něm objevily tři.

Řekla bych, že si plním sny. Paradoxně. Tím, že se soustředím na sebe, svoje duševní zdraví, smysluplné naplnění svého volného času si plním své velké malé sny. A asi poprvé v životě žiju tak, jak jsem si vždycky přála žít. 

xoxo
Hella