Stačí několik odborně znějících pojmů a sebejistý tón. Z osobního názoru je rázem psychologický rozbor a z jeho autora někdo, kdo údajně ví, co se odehrává v hlavě druhého člověka. Jenže kde končí snaha porozumět a začíná pouhé domýšlení?
Někdy člověk napíše osobní text, aby sdílel vlastní zkušenost. Ne proto, aby stanovoval univerzální pravidla lidského chování nebo někoho přesvědčoval o své pravdě. Prostě chce popsat, co prožil, co mu to dalo a co mu naopak komplikovalo život. To je to, co dělám třeba já právě tady. Sdílím svou cestu zotavení v naději, že to může někoho inspirovat nebo alespoň ponouknout k zamyšlení, případně dát i jinou perspektivu na život s duševním onemocněním těm, kteří se s ním nepotýkají.
A pak se objeví někdo, kdo mu vysvětlí, co jeho slova ve skutečnosti znamenají. Jaké má motivace, co si nalhává, jaký je jeho vztah k sobě samému, a někdy dokonce i to, proč o své zkušenosti vůbec píše. Právě to se stalo mně v komentářích pod minulým článkem na platformě medium.
Najednou se nediskutovalo o textu. Diskutovalo se o mně jako člověku a stala jsem se předmětem nevyžádané "analýzy". Ocitla jsem se v pozici, kdy od jedné diskutující přicházel tlak a já měla obhajovat své nitro před někým, kdo mě zná jen z několika odstavců a komentářů.
A já se ptám: Kdy jsme začali považovat vlastní interpretaci druhého člověka za spolehlivější než to, co nám o sobě sám sděluje?
Z komentáře diagnózu neuděláte
Psychologické pojmy, jako jsou empatie, emoční nákaza, obranné mechanismy nebo vztahové vzorce, nám mohou pomáhat porozumět lidskému prožívání. Problém nastává, když je používáme jako univerzální klíč k člověku, kterého ve skutečnosti neznáme.
Psala jsem o tom, že jsem dlouhodobě upřednostňovala potřeby druhých před vlastními. To ale ještě automaticky neznamená, že jsem přebírala jejich emoce a prožívala je jako své. Taková zkušenost může mít řadu vysvětlení. Z několika vět ale nepoznáme, které z nich odpovídá skutečnosti.
Interpretace není totéž co fakt. Můžeme si vytvořit hypotézu, nabídnout jiný pohled nebo upozornit na něco, co nám připadá rozporné. Měli bychom ale připustit, že se můžeme mýlit. Sebejistota totiž není důkazem pravdivosti. A odborně znějící slovník ještě z nikoho odborníka nedělá.
Odborné pojmy nejsou kvalifikace
Na internetu může o psychologii psát prakticky kdokoli. Odborníci, studenti, lidé s osobní zkušeností i ti, kteří se o lidskou psychiku dlouhodobě zajímají. A je to tak v pořádku. Osobní zkušenost může být cenná a někdy dokáže druhým nabídnout perspektivu, kterou by jinde nenašli.
Jenže je rozdíl mezi větou „Takto tomu rozumím já“ a tvrzením „Vím, jak fungujete a co se ve vás skutečně odehrává“.
Znalost odborných pojmů není totéž co odborné vzdělání. A zájem o psychologii ještě nikoho automaticky nedělá psychologem nebo dokonce psychoterapeutem.
V českém prostředí mají některé psychologické profese a služby stanovené kvalifikační požadavky. To, že někdo veřejně píše o psychologii, samozřejmě samo o sobě neznamená, že poskytuje odborné služby. Stejně tak ale používání odborné terminologie nedokládá jeho kvalifikaci.
Pokud si někdo načte odbornou literaturu a začne na internetu rozdávat rady, které si nikdo nevyžádal, je namístě určitá obezřetnost. Zvlášť když místo diskuse o konkrétním tématu začne hodnotit cizí osobnost, motivace nebo duševní prožívání.
V případě, že za takové rady dokonce vybírá peníze, je důvod ověřovat si jeho vzdělání, zkušenosti i způsob práce o to důkladněji. Se samozvanými terapeuty se tu totiž v posledních letech takřka roztrhl pytel a to je, domnívám se, dost alarmující. Počty lidí, kteří hledají pomoc se zvyšuje. Ta však bývá nedostupná, a tak se snadno mohou dostat k amatérům, kteří nakonec udělají víc škody, než užitku.
Osobně si taky všímám nejen toho, co mi kdo předkládá, ale také jakým způsobem to dělá. Pokud jasně vymezím své hranice a druhý člověk je nerespektuje, nepřesvědčí mě o své odbornosti tím, že se pochlubí dlouholetou zkušeností, vydanými knihami nebo početnou komunitou na sociálních sítích.
Nic z toho samo o sobě nedokazuje, že jeho závěry o mně jsou správné nebo mylné. Hlavně mu to ale vůbec nedává právo rozhodovat, co se ve mně odehrává. A fakt, že nerespektuje nastavenou hranici a na upozornění stran nějaké etické stránky věci reaguje tím, že nejsme v ordinaci, jen umocňuje mou zásadní nedůvěru nejen v jeho schopnosti, důvěryhodnost, odbornost ale nakonec i lidskost jako takovou.
Když se každá obrana stane důkazem proti vám
Představme si situaci, kdy někdo vysloví soud o vaší osobnosti. Vy se ohradíte a on vaši reakci označí za obranný mechanismus. Pokusíte se své stanovisko vysvětlit? Prý vám chybí sebereflexe. Rozčílíte se? Vaše emoce se stanou dalším důkazem, že měl pravdu.
Vzniká uzavřený kruh, ze kterého se těžko vystupuje. Každá vaše reakce je vykládána tak, aby původní tvrzení zůstalo nedotčené. Taková diskuse je z mého pohledu zcela bezcenná. A pro mě osobně není přínosem. Pokud mě někdo tlačí tam, kde mě chce mít, navzdory tomu, že tam nejsem a být nechci, je to obyčejný nátlak.
Neznamená to, že každý, kdo se brání kritice, má automaticky pravdu. Někdy nám druzí skutečně nastaví zrcadlo a my jejich sdělení nechceme přijmout. Rozhodující je ale něco jiného: Připouští druhý člověk vůbec možnost, že se ve svém úsudku o vás může mýlit?
Nemusíme hned mluvit o záměrné manipulaci. Nemůžeme vědět, jestli druhý člověk jedná vědomě, nebo svému výkladu skutečně věří. Můžeme ale rozpoznat, že takový způsob komunikace znemožňuje rovnocennou diskusi. A tady chci upozornit, že se do takové diskuse (často se s nimi setkáváme v komentářích na sociálních sítích) nikdy nemusíte nechat vtáhnout. Pokud cítíte tuto zacyklenost, pak nezapomínejte, že toho nemusíte být součástí. Jestliže druhý používá k diskusi argumentační kruh, je to jeho, nikoliv vaše.
Kritizovat text je totiž něco jiného než tvrdit, že známe skryté motivy jeho autora. Nesouhlas neznamená, že máme právo přisuzovat druhému vlastnosti a vysvětlovat mu jeho vlastní nitro.
Osobní zkušenost není pozvánka k rozboru osobnosti
Když veřejně píšu o svém životě s hraniční poruchou osobnosti, neznamená to, že svou diagnózu používám jako omluvenku, romantizuji ji nebo se za ni schovávám. Naopak se snažím pojmenovávat věci pravými jmény, snažím se být ve svých článcích naprosto autentická, a tak přiznávám, že bych si přála být zdravá, že bych chtěla žít život bez věčných bojů sama se sebou. Ale protože role oběti není moje, otevřeně hovořím i tom, co mi moje onemocnění dalo. Vědomě se snažím ho přijímat jako součást své životní reality, zkouším mu porozumět a pracovat na tom, co mi komplikuje život, abych mohla žít co nejkvalitněji.
Proč o tom píšu? Protože jsem se jako peer lektorka opakovaně setkala s lidmi, kteří v mém příběhu našli něco, co jim pomohlo podívat se na vlastní situaci jinak. Někoho moje zkušenost inspirovala k tomu, aby se vydal na vlastní cestu zotavení. A právě v tom vidím smysl sdílení. Nepotřebuji plácat po rameni, adorovat v komentářích ani dostávat potvrzení, jak jsem dobrá. Naprosto chápu, že někdo to má třeba úplně jinak.
Na druhou stranu - sdílím své zkušenosti, svou cestu, své prožívání, a tak mi přijde nesmyslné, aby ho někdo hodnotil, zda je to správné nebo špatné. Nesdílím recept na rajskou omáčku, u které můžeme polemizovat, jaký je její původní recept a jestli to dělám správně. Návod na život nemá nikdo. Proto si myslím, že v diskusi je možné opírat se o výpovědi typu: "Mám to jinak," "Moje zkušenost je jiná," "Já zažila toto," a ani tehdy by nemělo padat hodnocení druhého člověka, nebo dokonce zpochybňování prožívání.
Když popisuji, že jsem v minulosti upřednostňovala potřeby druhých před vlastními, netvrdím tím automaticky, že jsem přebírala jejich emoce. Když píšu o empatii a osobních hranicích, nestavím svou zkušenost do role univerzálního psychologického pravidla. V žádném ze svých článků nepíšu, že moje cesta je jediná správná. Nemám patent na rozum a už vůbec na život.
Sdílení osobního příběhu ze mě nedělá odbornici na všechny aspekty lidského prožívání. Ale ani ostatním nedává právo přepisovat mou zkušenost podle vlastní teorie.
Můžeme o ní pochybovat (klidně i společně), diskutovat a klást otázky. Neměli bychom však své domněnky zaměňovat za ověřená fakta o cizím nitru. Opakovaně jsem už v minulosti psala, že stejná diagnóza neznamená stejné projevy a stejného člověka. Každý z nás je jiný. Každý v sobě máme určité esence vlastností, schopností, dovedností, talentů atd. a každý je máme v jiném poměru. Právě proto jsme každý originální. A to i když sdílíme stejnou diagnózu, nebo jsme si podobní na základě typologie osobnosti.
Respekt začíná tam, kde připustíme vlastní omyl
Nechci, abychom přestali diskutovat o psychologii, kritizovat texty nebo upozorňovat na problematické chování. Naopak! Ten sociální antropolog ve mně jásá. Potřebujeme ale kvalitní diskusi, kritické myšlení a ochotu zpochybňovat i vlastní názory. To mi asi ze školy chybí nejvíc. Diskuse, kterou jsme všichni vnímali s otevřeností a na jejímž konci jsme si dokázali říct, že se neshodneme nebo naopak přiznat, že původní hypotéza nemusí být nutně jediná správná. Taky vzájemný respekt. A to i k tomu, kdo se jasně vymezil, že se dál diskuse účastnit nechce.
Potřebujeme ale méně přesvědčení, že po přečtení několika odstavců dokážeme druhého člověka prohlédnout až na dřeň. A nevyžádané rady jsou za mě čistá sprostota a omezenost. Taky to ale vysvětluje, že někdo takhle omezený těžko může být schopen sebereflexe.
Odbornost se nepozná jen podle terminologie. Patří k ní také schopnost rozlišovat mezi faktem a interpretací, pracovat s nejistotou a přiznat si hranice vlastního poznání.
A respekt? Ten přece neznamená, že musíme se vším souhlasit. Znamená mimo jiné, že druhému ponecháme právo být složitější, než jak ho dokážeme popsat ve svém komentáři.
Možná bychom si proto před každým sebejistým psychologickým soudem měli položit jednoduchou otázku: Opravdu vím, co se v tom člověku odehrává, nebo jsem si pouze vytvořil příběh, kterému sám věřím?
Protože někdy není největším projevem porozumění schopnost druhého dokonale vysvětlit. Někdy je jím ochota připustit, že ho vlastně neznáme. A že se možná jen utvrzujeme v iluzi, kterou jsme si o něm vytvořili.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥
IG: @always_be_alady