Hraniční porucha osobnosti – příznaky, vnitřní prázdnota a zkušenost se zotavením

 Hraniční porucha osobnosti není přecitlivělost. Je to reálná obtíž, která dokáže potrápit i fyzicky. Nejhorší je ale to "nic". Vnitřní prázdnota, která je tak silná, až dusí. 

Prázdnota

Opakovaně jsem ve svém životě zažívala pocity prázdnoty. Dokud jsem nevěděla, že mám nějakou psychiatrickou diagnózu, vůbec jsem tomu nerozuměla. Připadala jsem si prostě jen jako vadný kus. Rozbitá. A neopravitelná.

Už první hospitalizace rozhodla o mé cestě

Při první hospitalizaci lékař velmi rychle odhalil příčinu mých obtíží. Tehdy jsem byla nejprve vyděšená. Dnes už vím, že šlo o sebestigmatizaci, která vycházela z veřejného mínění o duševních poruchách. První věci, které mě napadaly, působily jako koncentrovaná beznaděj. 

Myslela jsem si, že jsem blázen, tudíž nenajdu práci, nebudu mít nikdy funkční vztah, přátelé ode mě dají ruce pryč, rodina se na mě bude zlobit, zůstanu sama. Opak byl pravdou. Už během hospitalizace jsem sdílela tu skutečnost a zjistila, kolik milujících lidí kolem sebe mám. A kolik jsem si jich nechala vstoupit do života. 

Kromě psychoedukace pana doktora bylo i tohle tím správným nakopávačem, který mě přiměl smýšlet o tom jinak. Krátký propad tehdy vystřídal zcela jiný pocit. Odhodlání. Odhodlání vzít svůj život do vlastních rukou. Vzpomínám si, jak jsem seděla na nemocničním lůžku, dívala se z okna a řekla si: "Tak takhle ne. Teď už vím, kde je problém. A já ho můžu začít řešit!"

Ta cesta byla zotavení, jen jsem to nevěděla

Tenkrát jsem ještě nevěděla nic o zotavení v souvislosti s duševním zdravím. Přitom to byl moment, kdy jsem na svou cestu poprvé vykročila. 

Často mluvím o tom, že zotavení není lineární. Není to jen rovná cesta vpřed. Má své odbočky a občas se člověk musí vrátit. Na své cestě jsem mnohokrát zakufrovala. Ale vždycky jsem se dokázala vrátit. Nejsem vědma, ale se stoprocentní jistotou mohu říct, že bezesporu nastanou situace, kdy se vrátím, zase zvolím špatný směr. Udělám chybu. 

Ale protože se učím sama sebe přijímat, respektovat a mít se ráda, tak taky dobře vím, že dnes už jsem někde úplně jinde. I když tu chybu udělám, dokážu ji rychleji napravit. Poučit se z ní. Každé vlastní selhání mě nejprve paralyzuje. Následně ale posílí. 

Je mi dobře, ale nezapomínám

Aktuálně se mám dobře. Dokonce prožívám nejšťastnější období svého života. Mám milující rodinu, která mě přijímá i se všemi diagnózami, mám po svém boku báječného partnera, přátele, práci, která mě naplňuje. Pracuji na projektech, které mě těší a dávají mi smysl. Pustila jsem se do kurzu (studia) a v září mě čeká státní zkouška. Dělám věci, které mě baví.

Někdy jsem hodně unavená. A štve mě to. Ale zároveň se celkem úspěšně učím říct si DOST, TEĎ POTŘEBUJU ODPOČÍVAT. Přesto nehodlám usnout na vavřínech. Naposledy se mi dost vymstilo, že jsem si myslela, že už jsem z nejhoršího venku. Přestala jsem se totiž hlídat. 

Právě proto se snažím mít na paměti, že to není neměnný stav. Hlídám si záda. Zvlášť, když začínám být přetažená. Kromě toho, že mi moje limity připomíná eReSka, připomíná se i ta malá, zraněná hraničářka. Právě tím "nic". Tou prázdnotou.

Jedu 220km/h, ale už brzdím

Minulý čtvrtek to byl právě jeden z těch dní, kdy jsem se necítila dobře. Jako bych nebyla ve svém těle. A když jsem se snažila přijít na to, co to vlastně cítím, uvědomila jsem si, že nic. Příčinou byla únava. Ráno práce, pak hned terapie a odpoledne výuka. 

Scházelo mi to nadšení. Postrádala jsem sama sebe. Cítila jsem to, že se něco děje. A bylo to právě nic, které značilo to prázdno uvnitř. Je děsivé. Bolestivé. Nenáviděné. Pochopitelné. Večer podtržené bolestí nohou. Nejraději bych vyskočila z kůže, nebo křičela bolestí.

Přehodnotit plány není špatně

Učím se ale zpomalit a být na sebe hodná. A tak jsem přehodnotila páteční program. Původní plán byl vstávat v 6 ráno. Udělala jsem si ale výčet svých aktivit a přičetla dramatickou změnu ve svých stravovacích návycích. 

Pro moje tělo je velký šok, že dostává zase jídlo v pravidelných intervalech (nevynechávám snídaně ani obědy) a ještě k tomu výživné, přestože jsem v lehkém kalorickém deficitu. V Erescentru mi lékař doporučil zhubnout a já bych opravdu ráda, protože po infuzích kortikoidů jsem dost nabrala. 

A tak jsem si namísto zamýšlených osmi hodin spánku dopřála deset. A bodlo to! Místo uspěchaného rána jsem si dopřála pomalou snídani s pleťovou maskou, mazlení s našimi chlupáčky a klidnou přípravu oběda bez spěchu. 

Zpomalit je lepší, než se nechat zastavit

Nakonec jsem si uvědomila, že jsem vše dělala v klidu, pomalu, s laskavým přístupem k sobě, a přitom jsem stihla možná víc věcí, než kdybych vstávala v zamýšlených 6 hodin. 

Díky tomu jsem zase cítila onen entusiasmus při online meetingu, k obědu jsem si ještě dopřála jeden díl Buffy, přemožitelky upírů a cestou do práce už se mi v hlavě rodily nápady, takže jsem během několika málo hodin stihla to, co by mi jinak zabralo dobré dva dny. 

Tentokrát mě prázdnota nepohltila, jen se připomněla

Ta prázdnota je děsivá. A nepředstavitelně bolí. Ještě před pár lety, možná i před pár měsíci by mě paralyzovala na několik dní. Dokonce by mě možná dohnala až na hospitalizaci. Tentokrát ne. 

I v tomhle je zotavení. Poznávám sama sebe. Zkouším k sobě být laskavá. Snáz tak odhalím (alespoň většinou), proč mě to pohlcuje. A proto si dokážu dát stopku. Natolik včas, aby nemusela trvat týdny. Jakmile ji dám včas, stačí i pár hodin nebo den. Ale musím si k tomu dojít sama. Rady ostatních, že se mám šetřit, mají spíš opačný efekt. Potřebuju jim i sobě dokázat, že to mám pod kontrolou. I když vůbec.

O dvě hodiny delší spánek, přehodnocení programu, odsunutí povinností, volný víkend - cokoliv stojí za duševní pohodu. Zdraví je to nejdůležitější, co máme, i když je třeba nalomené.

Teď upřímně

Jak se právě teď cítíš Ty? Jsi k sobě dost laskavá/ý...? Pokud ne, tak se v klidu nadechni, vydechni a zkus si napsat, co pro sebe můžeš udělat. A pak? Pokud to půjde, udělej aspoň jednu malou věc...

☕ Podpoř mě kávou

Pokračovat na článek Jak na duševní pohodu