Proč nás dokonalé životy na Instagramu dělají nešťastnými (a co s tím)?

 Dokonalé kuchyně. Dokonalá těla. Dokonalé vztahy. Stačí pár minut na Instagramu a člověk má pocit, že všichni ostatní žijí lepší život. Jen my ne.

Sociální sítě mají reálný vliv na duševní zdraví.

Je to jen odraz reality

Jenže já vnímám ten problém někde úplně jinde. My se totiž nesrovnáváme s realitou, ale s pečlivě upravenou verzí života, která s realitou nemá už prakticky nic společného.

Dnešní svět je plný obrazů, které vypadají krásně. Ale krása ještě neznamená pravdu. Vidíme uklizené byty, ale ne hádky, které jim předcházely. Vidíme úsměvy, ale ne únavu. Vidíme úspěch, ale ne pochybnosti, které ho provázely.

„Měl bych taky…“ není dogma, ani správný důvod

A tak si začneme myslet, že bychom měli být taky takoví. Lepší. Klidnější. Výkonnější. Šťastnější. Jenže to „lepší já“, ke kterému se snažíme přiblížit, často vůbec neexistuje.

Zvlášť mladí lidé dnes vyrůstají v prostředí, kde je tlak na dokonalost obrovský. Každý den sledují životy, které působí bezchybně. A někde mezi tím se potichu rodí frustrace. „Proč to nemám taky tak?“, „Co dělám špatně?“, „Proč nejsem dost?“

Sociální sítě reálně ovlivňují duševní zdraví

Tyhle nenápadné otázky pak snadno přerůstají v úzkosti, pocity selhání nebo deprese. Ne proto, že by jejich život byl špatný. Ale proto, že ho neustále porovnávají s něčím, co je nereálné. Aniž by si to mohli uvědomit. Není to jen o mladých lidech. Často na to zapomínají i ti, kteří životem už nějaký kus cesty ušli.

Jak se Instagram změnil: od autenticity k influencerům

Paradoxní je, že sociální sítě měly být původně o něčem úplně jiném. O sdílení. O propojení se. O autenticitě. O obyčejných momentech. Jenže postupně se z nich stal prostor, kde se realita upravuje, filtruje a někdy i úplně přepisuje.

Spolupráce, očekávání klienta a chválení produktu proto, že za něj dostanu zaplaceno/mám ho zadarmo, bez ohledu na skutečný názor. Jako když influencerka, která roky mluví o tom, že používá jedině jablíčko a android jí nevyhovuje – a pak propaguje nejmenovanou značku právě androidů, jako tu nejlepší volbu a jak si to nemůže vynachválit, přičemž video natáčí opět na „jabko“…

Chci být někdo (jiný)

A s tím vším přichází i ztráta přirozenosti. Najednou není důležité, co si myslíme. Ale co bude fungovat. Co nám vydělá. Na čem můžeme profitovat. Jak nám porostou čísla.

Autenticitou k duševní pohodě

Možná právě proto je dnes tak osvobozující narazit na někoho, kdo si na nic nehraje. Kdo ukazuje život takový, jaký je. Nedokonalý. Obyčejný. Skutečný. Protože v té obyčejnosti se můžeme poznat. A právě v tom je její síla.

Buďme nejlepší verzí sebe sama, jak to opravdu cítíme!

Nepotřebujeme další dokonalé vzory. Potřebujeme víc lidí, kteří nám budou podobní. Lidi, kteří taky někdy nevědí. Kteří pochybují. Kteří se smějí i ve chvílích, kdy to není úplně jednoduché. Nebo se naopak nebojí říct: „Dneska nemám svůj den/stalo se něco, co mě naštvalo/rozesmutnilo…tak dnes udělám něco pro sebe...“ Protože právě od nich se můžeme učit nejvíc.

Ne jak být perfektní. Ale jak být skuteční.

Pod balastem bakelitu nacházím opravdovost

I proto mě nejvíc oslovují účty, které mají menší počet sledujících – vytváří komunmitu, ne diváky pro reklamy. Tvůrci, kteří nedělají reklamu na každou křupku, která jim přijde. Ti, kteří nemají „dokonalý“ feed, sdílí rozmanité věci, podporují ostatní a cítím z nich lidskost.

Jasně, sleduji i pár těch větších značek. A taky pár těch, které považuji za bizárek českého rybníčku sociálních sítí. Ale víc se zaměřuju na ty menší, méně známé tvůrce. Dává mi to větší smysl. A domnívám se, že je to lepší pro moje duševní zdraví, když už trávím na Instagramu (dohromady) 1 hodinu denně. >>Jo, nastavila jsem si denní limit...tak pro jistotu<<

☕ Podpoř mě kávou

Pokračovat na další článek o sociálních sítích.