Když humor chrání duši: rozhovor s Úžasnou Bárou

 Novinářka, spisovatelka a autorka blogu Úžasná Bára, která se nebojí sdílet realitu obyčejného života. Právě v tom vnímám její neobyčejnost a sílu. Současnost je totiž plná dokonalých životů na dokonale vyfiltrovaných instagramových profilech.

Pro Báru je typický humor, ironie a nadhled. Tyto prvky dokáže využít i v situacích, které bychom jen těžko označili za veselé. A právě v tom vidím přesah její tvorby do tématu duševního zdraví.

Na Úžasnou Báru jsem před časem narazila. Řeklo by se náhodou. Na ty ale příliš nevěřím — a tak si myslím, že to tak mělo být.

Stejně jako můj malý trapas, když jsem ji oslovila jako někoho jiného.

Na LinkedInu jsem se totiž chtěla propojit se s terapeutkou Barborou Janečkovou, jíž jsem chtěla oslovit pro rozjovor. Už asi tušíte. Ve stejnou dobu jsem ale narazila i na Úžasnou Báru — a tu příležitost jsem nemohla nechat jen tak být.

Když mi během chvíle přišla odpověď od Barbory Janečkové, nevěnovala jsem pozornost fotografii, ale jen jménu. Byla jsem zrovna uprostřed práce, a tak jsem rychle odepsala… a zmínila úplně jiný projekt.

A trapas byl na světě.

S Úžasnou Bárou — a pro mě bez nadsázky opravdu úžasnou — jsme si pak vyměnily několik zpráv. Už z nich bylo jasné, že humor, který je pro její tvorbu tak typický, není jen styl, ale její přirozená součást.

A možná i díky tomu jsem rozhovor neodložila na „až někdy“, ale vznikl právě teď.

Báro, prošla jste novinařinou, PR i copywritingem a dnes jste na volné noze. V čem vás publicistika nejvíc naplňuje a co vnímáte jako její největší úskalí?

Publicistika je pro mě cesta k lidem. Zatímco copywriting je dost osamělá disciplína, rozhovory jsou příležitostí povídat si se zajímavými osobnostmi. V tom jsou PR a novinařina stejné, jen každé stojí na jiném břehu. Neumím říct, co je zajímavější.
Každopádně mě nejvíc baví ta kombinace oborů. A pokud jde o úskalí publicistiky, asi je v té nevyzpytatelnosti. Můžete být na rozhovor sebelépe připraveni a chovat se profesionálně, ten člověk na druhé straně vám prostě někdy nesedne. Pro mě je pak velmi těžké naladit se na jeho vyprávění a věrně ho zachytit. Ale to jsou naprosté výjimky, většina zpovídaných jsou fakt příjemní a zajímaví lidé.

Jsou vaše příběhy vždy skutečné, nebo si někdy pomáháte fikcí?

Tady musím zdůraznit, že publicistika je zachycení obrazu podle skutečnosti. Není zde prostor pro fikci nebo upravování faktů. Na rozdíl od zpravodajství můžu v publicistice prezentovat svůj názor, ale nemůžu si vymýšlet okolnosti nebo příběhy. V autorské tvorbě je to jinak. Tam si můžu vymýšlet nebo vylepšovat všechno v rámci tvůrčí práce. Když jsem psala blogy ze života, zakládaly se na pravdivých událostech. Jen ve stavbě příběhů využívám literární hyperboly, nadsázky, humoru, přibarvování. Vlastně jsem taková i v běžném životě. Pro cizí lidi je dost těžké odhadnout, kdy říkám věci vážně a kdy si dělám legraci.

Která témata jsou vám nejbližší a píše se vám o nich nejsnáze?

Pokud se bavíme o autorské tvorbě, tak určitě je to každodenní život. Cestování. Manželské soužití. Mým velkým a zcela nedostižným vzorem je Betty MacDonaldová, která psala jen o svém životě a příbuzných. Všichni její příběhy milujeme a čteme pořád dokola. Zkusila jsem si loni jeden příběh vymyslet a napsala jsem divadelní hru Tichošlápek o pravdě, kterou odhalí žena po smrti svého muže. Byla to čistá fikce, ale některé lidi jsem dost vyděsila. Možná v tom budu pokračovat.

Co vám humor umožňuje přežít — a co naopak může zakrývat?

To je dobrá otázka. Humor je moje základní nastavení, bez něj bych nepřežila dnešek. Natož těžká období nebo naopak ubíjející stereotyp. Někdy vtipkuju, abych zakryla vlastní zranitelnost a obavy. Humor nemusí znamenat, že něco zlehčuju nebo neberu vážně, někdy je to naopak. Miluju ten nejčernější humor. Očišťuje mě. Kdo si dokáže dělat legraci z věcí, které jsou pro ostatní tabu, ten by nikdy ve skutečnosti nic hrozného neudělal. Na rozdíl od pokrytců, kteří si hrají na svatoušky.

Co vás spolehlivě rozhodí, i přes váš nadhled?

Arogance. Hloupost. Hulvátství. Netolerance.

Kde končí nadhled a začíná obrana před bolestí?

Znáte to, někdy vydržíte neuvěřitelné věci, a pak vás zlomí nějaká úplná maličkost. Neumím to definovat. Záleží na okolnostech, aktuální kondici a v neposlední řadě na tom, jestli jde o mě nebo moje blízké. Bolest druhých snáším hůř.

Jak moc je podle vás psychická pohoda otázkou úhlu pohledu?

Jako jestli vidím sklenici poloplnou nebo poloprázdnou? Určitě optimismus v životě hodně pomáhá. Jen já ho neumím docílit sama, potřebuju k tomu podporu okolí. Sama o sobě jsem dost sebedestruktivní. Mám ráda samotu, ale naštěstí nejsem osamělá. To by mě zabilo.

Jakou větu si v těžkých chvílích říkáte sama pro sebe?

V zimě, kterou upřímně nesnáším, jsem měla mantru: I pod ledem proudí voda. Nosím na krku medailony s latinskými nápisy, například Přes překážky ke hvězdám. K lepším zítřkům. A můj muž mi koupil medailonek se lvem s nápisy Život, pravda, odvaha. To všechno dohromady mi pomáhá udržet směr cesty a hlavu vztyčenou.

Co je na životě nejtěžší — a příliš se o tom nemluví nahlas?

To má každý člověk jinak. Pro mě je to stereotyp. Každodennost mě pomalu a potichu zabíjí. Potřebuji sytit svou mysl zážitky, jsem multipotenciálka, navíc narozená ve znamení Býka. Požitkářka. Když nemůžu změnit prostředí fyzicky, začnu si vymýšlet příběhy, cestovat ve své hlavě. Číst. Psát. Někdy uniknu tak daleko, že je pro mě těžké se vrátit zpátky.

Proč je dnes tak úlevné číst obyčejné, nedokonalé příběhy?

Dokonalost je nesmírně otravná. Nikdo z nás dokonalý není, tak je fajn si přečíst o tom, jak chybují ti druzí. Cítíme se víc v pořádku. Vždycky záleží na tom, s kým se srovnáváme. 

Jak přežít život, aniž by byl dokonalý?

Tak to kdybych věděla, mám Nobelovu cenu. Netoužím po dokonalém životě, ale životě naplněném. To jsou dvě různé věci. Chce to odvahu být nedokonalý? Všichni jsme nedokonalí, jsme jen lidé. Ale málokdo má odvahu si to veřejně přiznat. Mění se to s věkem, hodnotami, zkušenostmi, sebevědomím. Moje značka Úžasná Bára je příklad sebe-ironie, který se docela ujal. Myslela jsem to jako vtip, protože já jsem všechno, jen ne úžasná. Ale když jsem si díky překlepu koupila tuto doménu, využila jsem ji na maximum. Mně k odvaze pomohlo to, že jsem vystupovala jako někdo jiný.

Formují nás víc malé věci než velké krize?

Asi to neumím posoudit. Velké krize mě vždycky posunuly někam jinam, někdy i tam, kde jsem být nechtěla. Malé krůčky každý den nás posouvají tam, kde být chceme. Nebo by to tak asi mělo být. Ale já jsem ten poslední člověk, který by měl pronášet nějaká životní moudra. Pořád jsem na začátku cesty.

Je Úžasná Bára jiná než ta skutečná?

Ano. Je to moje Alter Ego. Díky ilustracím mé kamarádky Kláry Karoly vypadá jako já, ale na rozdíl ode mě se nebojí ničeho. Zajímavé je, že v posledních měsících cítím, že už ji tak moc nepotřebuji. Dokonce jsem ji chtěla zabít a stát se ve svém stínovém životě zase někým jiným. Protože ale ctím Desatero, nechala jsem ji zatím naživu. Co s ní bude dál, to se uvidí. Každopádně tady díky knize Svět Úžasné Báry bude už napořád.

Co by od vás čtenáři vůbec nečekali?

No to opravdu nevím, jaká mají očekávání. Já se snažím plnit si především ta svoje. Možná by je překvapilo, že v civilním životě jsem dost odtažitá. Moc se neusmívám. Vlastně se mě spousta lidí trochu bojí. Když ale někdo vytrvá a dá si tu práci mě poznat lépe, většinou je příjemně překvapen. Za tou maskou jsem obyčejná žena, která miluje svou rodinu a přátele a udělala bych pro ně všechno na světě. Právě proto se snažím to množství blízkých lidí moc nerozšiřovat, protože se mnou většinou zůstanou po zbytek života.

Co je vaším hlavním cílem? Co chcete předat svým čtenářům?

Mým jediným přáním jako bloggerky je, aby se čtenáři trochu pousmáli. Ale abych byla upřímná, svou skutečnou knihu jsem ještě nenapsala, je zatím v různých konceptech, a hlavně v mé hlavě. Jako spisovatelka necítím potřebu něco předávat svým čtenářům, zalíbit se jim, vlastně na ně vůbec nemyslím. Píšu, protože nemůžu jinak. Ta potřeba vyprávět příběhy jde zevnitř ven, z mého světa, kde já určuju pravidla. I kdyby to pak v tom vnějším světě nikdo neocenil, já budu spokojená.

Co byste vzkázala začínajícím autorům nebo lidem, kteří si hledají své místo ve veřejném prostoru?

Nebojte se, že uspějete.

Tvorbu Úžasné Báry Janečkové najdete na jejím blogu uzasnabara.cz, její články vycházejí také na webu časopisu Heroine.

☕ Podpoř mě kávou

Pokračovat na další článek o vyhoření