Intenzivní psychoterapie ve stacionáři. Čeho se bát? Co je nejdůležitější? Co si člověk může odnést?

 V třetí, a tím závěrečné, části o své zkušenosti s denním stacionářem bych ráda sdílela to, co mi připadá důležité, ale i fakt, že to není procházka růžovým sadem. I tak stojí za to!

Co je nejdůležitější?

Být k sobě upřímný a brát pobyt ve stacíku vážně. Není to trest ani zájmový kroužek. Pořád se jedná o zdravotnické zařízení, kam je dost velká výsada se dostat, tudíž by zde každý měl chtít načerpat co nejvíc toho jde.

Zároveň tím, že přijetí a následné docházení do DS berete vážně vyjadřujete respekt a úctu nejen personálu, ale hlavně ostatním členům komunity. I to může přispět k přijetí, sebepřijetí, bezpečnému prostředí, bezpečným vztahům v rámci komunity.

Je něco, čeho se bát?

Rozhodně ne! Pokud vstupujete do nového, cizího prostředí, určitá míra úzkosti, obav, očekávání je na místě. Tedy zcela přirozená.

První dny dostanete hodně informací - o provozu, o komunitě, o režimu. Taky to bude hodně jmen. Ale to si zvyknete.

Budete se dostávat hluboko k sobě, pokud k sobě budete upřímní, zatímco budete dostávat zpětné vazby a třeba i jiné perspektivy. To může být náročné.

Celkově můžete být hodně unavení, protože celé dny pracujete na sobě. Odvádíte náročný výkon. Proto si únavu nijak nevyčítejte, ale naopak k sobě buďte laskaví. Dopřejte si odpočinek. Dělejte ve volném čase to, co vás těší, co vás naplňuje, co vám dělá dobře.

Do ničeho se nenuťte, ale zároveň neotálejte, až se něco stane samo. Čas ve stacionáři je důležité využít. Vytěžit z něj vše, co je možné, je to nejlepší, co pro sebe a svou budoucnost můžete udělat.

Můžete mít lepší dny i ty horší. Můžete mít pocit, že vám je třeba i hůř, než před nástupem do DS. Ale to k procesu intenzivní terapie patří. Je to jako velký úklid. Nejdřív uděláte trochu čurbes, abyste všechny věci mohli uklidit na svá místa a ty nepotřebné vyhodit. Oplakat a nechat je odejít.

Jak skloubit denní stacionář s povinnostmi doma?

Najít rovnováhu může chvilku trvat. Ale je to v pořádku!

Najít ten balanc nemusí být lehké a je v pořádku, když ho nenajdete hned. Počítejte ale s tím, že při hledání té zdravé a pro vás únosné hranice může dojít k propadům, vyčerpání, pocitům, které budou hodně intenzivní. Ale jsou to jen emoce, které zase odezní, až si je odžijete.

Tu rovnováhu naleznete. Dítě, které se učí chodit, taky padá, natluče si zadek, pobrečí si, ale zase to zkusí znovu, až přijde na to, jak dojít dál a dál. Tohle je stejné. Zmiňovala jsem, že je důležité být na sebe hodný. Tak na to myslete.

Plánování může dát rámec a zamezit chaosu

Mně taky hodně pomáhají TO DO LÍSTEČKY. Na každý den si napíšu seznam věcí, které bych chtěla udělat. Rozděluju je podle priorit a plánuju si jich jen tolik, aby to pro mě bylo únosné.

Takže ne, nepřijdu ze stacíku a nepustím se do utírání prachu v celém bytě, praní, žehlení, luxování a vytírání. Naplánuju si třeba jen to, že zapnu pračku, poklidím kuchyň a uvařím. Luxování počká a zaúkoluju svého muže, aby zametl.

Nebojte se zapojit rodinu nebo to nechat čekat. Někdy děláme nejvíc tím, že neděláme nic.

Já mám teda neskutečné štěstí, že tohle dělá často sám od sebe automaticky, zvlášť teď, když ví, jak jsem vyšťavená. Ale vy se nebojte říct si o pomoc.

Není-li komu, plánujte si to tím spíš podle tempa, které zvládnete. Můžete si přidávat úkoly, ale nepřepalte to. Určitě ne na začátku. Ono to půjde. Ale chce to trpělivost.

Víkendy jsou vaše. Užijte si je!

A víkendy zkoušejte trávit opravdu primárně tím, co vám dává smysl, co vás naplňuje, co vás těší, na co se těšíte, co vás nabíjí, dodává sílu a třeba i doplňuje pozitivní energií. Odpočívejte! Vezměte si ten čas pro sebe.

Co závěrem?

Moje zkušenost se stacionářem je velmi, velmi intenzivní. Zažila jsem velké propady, ale zároveň jsem během svého pobytu odhalila spoustu věcí, vyřešila řadu bolestivých věcí, otevřela ty, které bude třeba zpracovávat roky.

Posílila jsem se a stabilizovala, abych dokázala lépe snášet útoky na svou osobu ve formě výhružek, lží, pomluv, polopravd i naprostých výmyslů.

Měla jsem možnost poznat řadu zajímavých, velmi silných lidí. Lidí inspirativních. Přátel. Nabrala jsem zde síly a začala se vnímat laskavějším pohledem.

Před…

Do stacionáře jsem vstoupila jako vystrašená holka bojící se chodit sama z domu, po ulici, strachující se o životy členů své rodiny, holka vnitřně rozervaná, zlomená, vyčítající si svou existenci. Holka, která ztratila sama sebe na cestě, stejně jako ztratila své strategie i sebelásku.

...a po!

Odcházím z něj budu jako žena vědoma si svých hodnot, vědoma si svých silných stránek a pracující na těch slabých. Vědoma si toho, že mě čekají ještě roky tvrdé dřiny v terapii. Ale zase o něco silnější.

Svého strachu jsem se nezbavila úplně. Ale většinu toho stresu a strachu jsem přetavila v soucit s osobou, která nemá nic (musí být asi hrozně nešťastná ze svého života) a já jsem jí, bohužel, jen svou existencí nastavila zrcadlo.

Ač to, že jsem, bylo to jediné, co jsem udělala, ublížilo jí to natolik, že zřejmě jinak reagovat neumí. Teď už jsem si ale zase jistá sama sebou a vím, že za chování ani emoce jiných lidí NIKDY nejsem zodpovědná. Samozřejmě pokud jim záměrně a vědomě neublížím, což jsem nedělala nikdy a nikdy to nebude cesta, po které bych chtěla kráčet.

Ve stacionáři jsem dokázala znovu najít sama sebe. Svou sílu. A ještě zesílit.

Poslední dny pro mne byly spíše loučící. Vlastně už jsem si do stacionáře chodila jen pro to setkávání s báječnými lidmi, slyšet a zapamatovat si zpětné vazby od komunity i terapeutického týmu. Ty potřebuju, aby ta základna, kterou jsem tu začala opravovat, nebyla z písku, ale z pořádných pevných kamenů.

Tento čas byl plynulým přechodem z bezpečného, hájeného prostředí, do svého běžného života, který už zase dokážu držet pevně ve svých rukou. To díky sobě, své práci, ale právě stacionář mi nabídl to místo, kde můžu. Kde je ta intenzita v pořádku.

Jedno bez druhého by nešlo.

Nikdy nezapomínejte, že pouhé chození do stacionáře vás ani nikoho jiného nespasí. Musíte si to odmakat. Skvěle sestavený terapeutický tým a program vám tu možnost dá. Záleží tedy na vás, zda ji využijete a jak. Ale když se tady do toho opřete s nabízenou pomocnou rukou, ta sladká odměna přijde dřív, než když se snažíte sami. Takže to za to stojí!

S láskou Vaše Helli ❤