Ještě před pár lety jsem si neuměla představit, že budu doma dobrovolně. Že nebudu hledat spásu v ruchu města. I proto pro mě bylo naprosto nemyslitelné, že bych se snad někdy přestěhovala do jiné městské části. Jenže už to nepotřebuju a život v centru mě začíná vyčerpávat.
Známý pocit? Možná to znáš taky – ticho doma a panika uvnitř
Když mi bylo smutno nebo jsem měla pocit, že na mě doma všechno padá, prostě jsem sebrala a vyrazila ven. Do kavárny, do restaurace nebo baru, kamkoliv, kde byli kamarádi nebo známí. Všude jsem byla do deseti minut od obutí.
Někdy se mi ve společnosti mých lidí povedlo Osamělost nějak na chvíli umlčet, jindy mi byla nejvěrnější společností, i když jsem byla obklopená lidmi. Co se neměnilo byl fakt, že po návratu domů bylo vše stejné, jako před odchodem.
Samota otvírala dveře Osamělosti
Bývaly doby, kdy jsem nedokázala strávit ani jediný den jen sama se sebou. Bytostně jsem potřebovala něčí přítomnost. Ne, že bych mluvila o tom, co mě tíží. I když jsme se třeba bavili o ničem, už ten fakt, že sdílím prostor s jiným člověkem, mě držel naživu. Samota byla děsivá. Děsivější, než zdvořilostní fráze.
Řekla jsem si: "Dost! Takhle ne!"
Pak přišel zlom. A vlastně otočka o sto osmdesát stupňů. Najednou jsem potřebovala být sama se sebou. Potřebovala jsem vědomě čelit svým myšlenkám, svým démonům a naučit se mít ráda sama sebe bez ohledu na hodnocení zvenčí. Potřebovala jsem se na sebe naladit. Stálo mě to spousty slz a hodiny psaní terapeutického deníku. Ale zadařilo se. Bylo mi v mé přítomnosti příjemně.
Ve správný čas na správném místě
Tehdy do mého života vstoupil Péťa, moje životní láska. Tehdy jsem si to ještě plně nechtěla připustit, ale po jeho boku jsem měla (a mám) úplně všechno. Málem jsem si toho ani nevšimla, protože jsem měla plnou hlavu nové lásky, nových plánů, nového života, ale pro mou nezvanou známou, Osamělost, už v mém životě nebylo místo, a tak si sbalila svých pět švestek a šla.
Domov je tam, kde je srdce
Doma už mě nic nedusí. Je to bezpečný prostor. A vlastně je jedno, kde přesně jsem, protože domov je místo, kde je se mnou Péťa. Je tam klid, pohoda a hodně smíchu. Je to místo, kde můžu být i sama se sebou, protože mi můj partner dává prostor, když ho potřebuju.
Moje nejmilejší rutina
Vlastně už na samém začátku našeho vztahu jsme prožívali společně klidné večery. Po celém dni jsme se sešli u večeře a pak usínali u zpráv. Jakmile do našeho života vstoupil Rudolf, k téhle pohodě se přidaly společné večerní procházky. Ty jsme občas zakončili na zahrádce nedaleké hospůdky, kde jsme seděli sami a povídali si spolu, nebo se k nám přidali kamarádi.
Stáhla jsem se...blíž k sobě
S lidmi se teď vídám míň. Podstatně míň. Ale ne proto, že bych je přestala mít ráda nebo mi nechyběli. Beru si teď ale od života to, co potřebuju. A když už se s někým vidím, může si být naprosto jistý, že za tím není snaha o útěk, ale ten nejdůležitější a nejupřímnější důvod - CHCI ho vidět.
Poslední měsíce mě opravdu začal ubíjet věčný hluk a světelný smog města. Tím spíš je mi líp v klidnější městské části, kde je spousta zeleně a v noci nebe plné hvězd. Tady společně s Péťou budujeme náš domov a já už se nemůžu dočkat, až se sem kompletně přestěhuju a svému starému bytu dám jednou provždy sbohem. I když na něj a na sousedy budu ráda vzpomínat.
Vím, co chci!
Pro někoho to může znít jako nejnudnější život na světě, ale moje duše dostala za celý život tak pekelně naloženo, že je pro mě nejvíc na světě právě to, že se večer projdu s tím, koho miluju, ruku v ruce a před desátou jsem v posteli s knížkou, zatímco vedle mě Péťa usíná u filmu nebo Formulí. Přesně tenhle klid tolik potřebuju. Právě tohle jsem hledala.
Zase ale nejsem poustevník
Jasně že jednou za čas tuhle rutinu ráda naruším. Koneckonců nejsem asociál. Takže nějaký koncert nebo posezení s rodinou, přáteli či známými vítám. Ale tyhle chvíle jsou nyní vzácnější, a tak si je možná o to víc vychutnávám. Takže je pro mě mnohem snazší zůstat v přítomnosti. Dříve jsem často disociovala a kolikrát si nepamatovala třeba ani téma hovoru, přestože jsem pila jen vodu.
Stárnu, nebo rostu
Nevím, jestli je to tím, že stárnu nebo tím, že se víc a víc přibližuju sama k sobě. Jen už dnes vím, co mi dělá dobře, co chci, co potřebuju. Sebe a své potřeby stavím na první místo. Protože když budu v pohodě já, mohu dělat šťastnější i své blízké. Stabilně. Ne jen v čase mezi hospitalizacemi. Kde jsem se většinou dávala dohromady právě proto, že jsem sama sebe nevnímala jako prioritu a své potřeby odsouvala za potřeby ostatních.
Neříkám, že to tak platí 24/7. Ale rozhodně už se rozhoduju vědomě v tom, co si dovolím, jaké své potřeby odsunu a na jak dlouho. Kvůli sobě. Kvůli tomu, že dnes už vím, že mám vedle sebe člověka, který mě potřebuje stejně, jako já jeho. Kvůli nám. Paradoxně jsem až v takhle stabilním partnerském vztahu konečně plně pochopila, že mít sebe na prvním místě, je základem a důvodem, proč je ten vztah zdravý, a není to vůbec sobectví. Právě naopak.
S láskou Vaše
z města migrující Helli 💘
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥