Naivní, ale ne blbá

 I přes všechno, co mě potkalo a co jsem zvládla přežít a překonat, jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla nějak výjimečná. V čemkoliv. Cítím se být úplně obyčejnou holkou, která se učí milovat život i sebe, miluje svou rodinu a věří, že láska existuje a v lidech je přirozeně víc dobra.

Dva vlci
Jasně. Už když to píšu a slyším ta slova ve své hlavě, dochází mi, jak jsem ukrutně naivní. Ale stejně si tu naivitu chci vlastně nechat. Myslím totiž, že v lidech skutečně nepřevažuje zlo, jen jsem zkrátka potkala v životě dost těch, kteří to možná ani sami nevěděli, a proto se chovali vypočítavě, falešně, zákeřně, zkrátka jinak, než jsem od nich čekala nebo jak se zpočátku zdálo. 

Potkala jsem ale taky spoustu lidí, kteří opravdu stojí za to, abych si tenhle přístup nechala. Poznala jsem totiž (kromě své rodiny) svého muže, jeho rodinu, několik svých přátel a blízkých lidí. Je to jako s jízdou na koni. Říká se, že když spadne jezdec z koně, měl by hned naskočit zpět do sedla, aby nenechal strach pohltit jeho odvahu osedlat si tak velké zvíře. S lidmi je to stejné. 

Mám víru
Nepřestanu zkoušet dávat šanci a poznávat nové lidi, kteří mi přichází do života jen proto, že jsem párkrát narazila, jakkoliv tvrdě. Je však pravdou, že dneska už neodcházím ze vztahů teatrálně a v emocích. Naučila jsem se, že někdo do mého života patří, někdo ne. A pokud do mého života někdo nepatří, pak je zbytečné vyčerpávat se na emocích, které nemají valný význam. 

Přijetí
Ne, opravdu netvrdím, že to není zraňující a bolestivé. Jasně že si tyhle konce i obrečím. Někdy proto, že se zbortilo něco, čemu jsem věřila, jindy proto, že jsem zraněná a pláč je léčivý. A než mé slzy samy uschnout, tak poděkuju sama sobě, že nelpím na ničem, co pro mě není dobře. Poděkuju za další zkušenost, která mě má někam posunout a něco cenného mě naučit. Ne to, že už nikomu nebudu věřit a nikoho nepřijmu do svého světa. Vždy mě taková negativní zkušenost učí něco o sobě - jak si hlídám hranice, jak se dokážu vymezit, zda umím včas odejít, jestli jsem šťastná. 

Je mi to jedno
Kdysi na těch internetech hodně kolovala hláška "Mažu tě, kámo," což je pro mě dodnes hodně vtipná představa. Moje fantazie totiž ráda žene věci do extrému, takže mám různé představy, jak se dá někdo smazat - nechtějte, abych je sdílela. 
Nemažu. To, že se s někým nepotřebuju vídat a trávit s ním svůj čas, to ještě neznamená, že se budu tvářit jako by neexistoval. Ten člověk reálně existuje a mám pocit, že se náš život částečně přesouvá na sociální sítě. Takže stejně jako se můžeme kdekoliv potkat, tak mě může dál sledovat i na sítích. 

A taky vím, že to někteří dělají a moc rádi o mně pak mluví. O tom, co dělám, co jsem dělala v minulosti, s kým jsem chvíli chodila - zkrátka cokoliv. Ke mně se vždycky všechno nějak dostane. Ale já se nezlobím. Pro mě je to jen zpráva, že jsem já a můj život zajímavější, než jsem si sama myslela. No a závist? Joooo, to je zlá teta.

Jsem jaká jsem a je to OK
Nejvíc mě na tom všem těší, že jsem si díky tomu uvědomila, jaká jsem. Nemusím se totiž bát ničeho, co o mě kdo řekne, protože já netajím nic ani před svými blízkými, ani sama před sebou. Je-li to, co se šíří, lež, pak se můžu jen zasmát, pokud je to pravda, dívám se jí do očí a s klidem, protože nemám nejmenší důvod ji tajit - neudělala jsem nic špatného. Asi jako každý jsem udělala v životě pár kopanců nebo blbostí, ale nic, za co bych se měla stydět. Já jsem se sebou v míru a co si o mě myslí ti, k nimž bych si sama nešla pro radu, pro mě nemá ani hodnotu informace. 

S láskou Vaše
Helli nad věcí 😘