Na besedách sdílím svůj příběh. Někdy se přistihnu, že ta traumata líčím se zvláštním odstupem pozorovatele. Jako by to ani nebyl můj příběh. Ale je. A i díky němu jsem člověkem, jakým jsem. Ale tam, kde jsem dnes, jsem se dostala svou tvrdou prací na sobě. A na té cestě bylo pár milníků.
Tak blízká, tak vzdálená
Psal se leden 2020. Den, který mám ve své paměti hodně rozostřený, se stal dnem, kdy jsem přežila. Zcela upřímně - zbývalo mi pár hodin toho, čemu jsem tehdy říkala život. Bez nadsázky. Kdyby moje maminka nezakročila a nezalarmovala záchranné složky, byl by to den, který by svítil na parte s mým jménem.
Když jsem otevřela dveře a za nimi stáli dva muži ze záchranky a dva policisté, netušila jsem, co bude následovat. V ten den už mi bylo všechno vlastně jedno. Někde vzdáleně se ozvala jediná emoce, kterou jsem dodnes schopná popsat - vztek. Na mamku. Tehdy bych to nepřiznala, ale měla jsem vztek, že mě nechce nechat odejít.
V doprovodu záchranářů jsem opouštěla svůj byt s tím, že mě odvezou nemocnice, kde si promluvím s paní doktorkou. Netušila jsem, že se domů vrátím, až venku začne jaro. Netušila jsem, že se domů vrátím s psychiatrickou diagnózou. Netušila jsem, že se vrátím domů plná naděje.
I.
Souhlas s přijetím na kliniku byl první zásadní milník. V ten moment jsem totiž věděla, že jsem v bezpečí. Sama před sebou. Byla jsem si ale jistá, že až mě pustí, budu tam, kde jsem byla. Jakmile jsem se dostala na otevřené terapeutické oddělení, bývala bych se vsadila, že nahodím úsměv, za pár dní mě pustí a já dokončím svůj plán. Jenže jsem jako "hodná holka" spolupracovala a vůbec mi tehdy nedocházelo, že se právě tím začínám svému černému scénáři vzdalovat.
II.
Přišel totiž druhý milník. Dovolila jsem sama sobě začít mluvit. Přestat předstírat. Přestat popírat. Bolelo to. Víc, než přepisování a potlačování vlastních vzpomínek. A tak jsem začala pomalu zpracovávat vše, co jsem celé roky zkoušela nevidět, necítit, zapomenout.
Po návratu domů jsem si i já myslela, že teď už bude všechno dobré. Že mám alespoň na pár let vystaráno. Že se vrátím do práce a budu zase fungovat jakoby nic. Brzy jsem však zjistila, že to takhle nefunguje. Nejprve mi přišlo, že jsem tam, kde jsem byla. Ale z dnešní perspektivy už vím, že tomu tak nebylo.
III.
Každý propad, každou další depresivní epizodu jsem považovala za své selhání. Znovu a znovu. Když jsem začala přijímat myšlenku, že to ke mně patří a nejde o selhání, byl to další milník. Tehdy jsem totiž nastoupila (hodně dlouhou) cestu sebepřijetí. Propady a deprese jsem přestala považovat za svoje selhání a začala je vnímat jako součást sebe. Něco, co mě sice štve, ale patří to ke mně stejně jako vbočené palce, mezera mezi jedničkou a dvojkou nebo hypermobilní klouby.
IV.
Další milník byl, když jsem si přestala vyčítat, že si řeknu o pomoc, když cítím, že ji potřebuju. Bez přemýšlení o tom, zda si ji zasloužím či nikoliv. V běžném životě s tím mám pořád problém a stále na tom pracuju. Jsem totiž tak zvyklá být samostatná, že je pro mě vlastně dost zvláštní i přijmout nabízenou pomoc, natož si o ni říkat. Ale zlepšuju se.
V. a VI.
Velmi krutými milníky byly odchody Arnoštka a Herbíčka. Zvlášť ten Herbíčkův. Trvalo to necelý týden, kdy jsem balancovala na hraně mezi životem a smrtí. Bylo mi všechno jedno. Několikrát jsem za těch pár dní vědomě šla a riskovala život. Doslova. Přála jsem si, aby to někdo vyřešil za mě, a tak jsem pila, k tomu jedla prášky, sedala si do aut k cizím lidem, v noci jsem nespala a toulala se po městě. Jenže se nestalo nic horšího než to, že jsem měla pořádnou kocovinu. A tak jsem s tím sekla. Přestala jsem pít, přestala jsem zobat benzáky, začala si dávat cíle, nabrala druhý dech. Znovu začala žít.
VII.
Dosavadním nejzásadnějším mezníkem v mém životě byl moment, kdy jsem sama sobě přiznala hodnotu a začala si vážit sebe sama, protože mám, sakra, důvodů víc než dost.
Prošla jsem peklem. Tam a zpátky. Několikrát. Přežila jsem věci, které si mnozí neumí ani představit. Přežila jsem věci, z nichž jiným běhá mráz po zádech. Prožila jsem během několika let to, co by vydalo na několik průměrných lidských životů.
VIII.
Nechávám ze svého života odejít ty, kteří v něm nemají zůstat. I když je to smutné a bolí to, tak si ten smutek odžiju, zpracuju a přijímám, že život jde dál, ačkoliv jinak, než jsem si třeba představovala. Každá zkušenost mi mnoho dává, i když něco bere.
IX.
Dovolila jsem si přijmout myšlenku, že si zasloužím být šťastná. Tenhle milník mám moc ráda. Je spojený s mým mužem. Dovolila jsem si ho přijmout do života a bezvýhradně milovat. A sama sobě jsem dovolila být milována a přijímána.
Můj muž vždycky říká: "Už žiješ jiný život,..." Ano i ne. Žiju stejný život, ale konečně správným způsobem. A právě proto, že jsem dnes už jinde a právě proto, že ve svém muži mám to, co v něm mám, mám rodinu a přátele, jaké mám, mohu pracovat na tom, abych se konečně vyrovnala s tím zbytkem ledovce, co pod hladinou ještě zbývá.
Před námi je život
Čeká mě ještě dlouhá cesta, spousta práce, ale když se ohlédnu na ty uplynulé roky a vidím, co už jsem dokázala, neskutečně mě to nakopává pokračovat, nezastavit se. A čím víc toho zvládám, tím větší mám chuť předávat dál, že to jde. Dívám se do budoucnosti, za ruku se mě drží moje dětské já a dívá se na mě velikýma modrýma šťastnýma očima, jimiž mi děkuje a říká, že děláme správnou věc. A já tu malou holčičku konečně neodstrkávám, neutíkám před ní, nikam ji nezavírám, ale nechávám se jí inspirovat a moc si přeju, aby na mě byla pyšná.
S láskou
Helli ruku v ruce s malou Helenkou 💜
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥