(N)emoce

 V mém životě se za poslední rok událo mnoho změn. Za posledních několik měsíců obzvlášť. Ačkoliv převažovaly na pomyslné ose pozitiva, je to natolik nové, že i to musím zpracovávat opatrně.

Vánoční čas je v každém z nás
Vánoce mám moc ráda. Ne sice ten shon a stres čišící z většiny lidí ve městě už na dálku. Ale mám ráda tu atmosféru, kterou si dělám doma - výzdoba po celý advent, zachumlaná do vánoční deky s hrnkem kakaa a knížkou...a když nasněží, tak i procházky mrazivou přírodou. 

Letos jsou pro mě ale svátky velmi ambivalentní. Pořád je to ten krásný čas, ale zároveň taky doba, kdy jsem přišla o toho nejvěrnějšího přítele, Herbíčka. S Vánocemi mám spojených mnoho šťastných vzpomínek s ním - jak miloval hrát si ve sněhu, jak si dokázal najít svůj dárek pod stromečkem, jakou měl radost, když dostal malý balónek, s nímž hned skočil našim do postele a z dek a polštářů udělal jednu hromadu, na kterou si nadšeně lehl a smál se na nás. 

Nové zvyky
Letošní Štědrý večer ani nestrávím se svými rodiči. Poprvé. Se svou vlastní - zatím - dvoučlennou rodinou. I když bude zvláštní netrávit po všech těch letech večer s mámou a tátou. Ale z terapeutického hlediska je to vlastně to nejzdravější, co se mohlo stát. Když se totiž v našich životech stane nějaká zásadní změna, je dobré přepsat staré vzpomínky novými. Ne zapomenout, jen k tomu smutnému přidat něco velmi, velmi šťastného. 

Moc  jsem tomu nerozuměla a nevěřila, ale funguje to. Třeba jsme šli na procházku tu starou známou trasu, kam jsem chodívala s Herbíčkem. A najednou mi tam bylo zase dobře. Bylo to jiné, ale už ne smutné a bolavé. 

Propadám se, ale nespadnu
Posledních několik týdnů se necítím moc fajn. Ale z toho nejhoršího jsem venku (ťuk, ťuk, ťuk). Díky terapii a deníku, kde jsem si dokázala zracionalizovat své momentální emoce. A díky podpoře, kterou mám. Díky bezpečí, které doma cítím. To vše mi dává možnost si své emoce odžít teď a tady, neskrývat je, nepotlačovat, neignorovat. 

Je ale fakt, že zase bojuju s jídlem. A se spánkem. To jsou dvě věci, na nichž vždycky bezpečně poznám, že se něco děje špatně. Spánek se ještě dá trochu ovlivnit...ale to jídlo. Náš velmi komplikovaný vztah prochází opět krizí. Nejím, protože při pomyšlení na jídlo se mi otáčí vnitřnosti, nebo jím zdravě podle jídelníčku, ale pak se to zvrtne a vlčí nebo emoční hlad je silnější, než moje vůle. 

Protože špatně spím a jím, jsem bez energie. Všechno je propojené. To tělo je takový zvláštní vesmír...Když jsem bez energie, nedonutím se k pohybu. Nedonutím se ani číst, malovat nebo psát. Dny trávím sledováním vyumělkovaných životů na sítích, aniž bych je vlastně vnímala. A část dne prostě přežívám, místo toho, abych žila...

Kousnu se
Nenechám se zlomit! Tentokrát už ne. Zase začnu plánovat každý den. Radovat se z maličkostí, velkých věcí i změn, které s sebou život přináší. A nezůstanu už nikdy v ničem, co mi nedělá dobře. Už jsem se naučila jasně pojmenovávat své emoce. Nastavit si hranice a vymezit se, když je někdo překračuje. Pokud je druhá strana nechce respektovat, nezbývá než se vyhnout kontaktu s takovými lidmi. Chráním si tak své zdraví. A to máme každý skutečně jen jedno...

S láskou 
Helli na hraně 💚