Před několika týdny jsem si vzpomněla na jednu slečnu/paní. Byly jsme na stejném oddělení v nemocnici. A ani jedné z nás tehdy nebylo dobře. Což možná zapříčinilo, že jsme vůči sobě nebyly zrovna přátelské. A tak se dnes ohlížím za minulostí, abych se poznala přítomnosti.
(Ne)sympatie
Když jsem nastoupila hospitalizaci, nebylo lehké se zorientovat v lidech, s nimiž jsem měla trávit několik týdnů. Bylo jich moc a já popravdě vůbec neměla chuť se s kýmkoli družit. Bylo mi opravdu zle a byla jsem ráda, že dokážu vstát ráno z postele, do níž jsem se vracela každičkou volnou chvíli.
Vcelku brzy jsem si všimla ženy, která sedávala sama u stolu, s nikým se příliš nebavila a ani nenavazovala oční kontakt. Když se na to dívám zpětně, pravděpodobně jsme se cítily naprosto stejně, jen mou obranou je to, že se chovám přátelsky a snažím se zapadnout (i když vnitřně vím, že nikdy to neklapne tak, jak bych si přála, protože moje hlava funguje trochu jinak, než tzv. zdravým lidem).
Zpočátku mi byla ta Osamělá lhostejná. Prostě další z lidí, s nimiž se nemám o čem bavit, a i kdyby, nemám chuť. Ale po několika dnech jsem vycítila, že její fokus se zaměřil na mě. Cítila jsem občasné pohledy a někdy je i zaregistrovala.
Takhle NE
Jednoho dne jsem se od jiné pacientky dozvěděla, co o mně řekla Osamělá. Čím hůř mi je, tím spíš mám tendenci upravit alespoň svůj zevnějšek, a tak jsem si každé ráno udělala oční linky, nanesla řasenku a oblíbenou červenou rtěnku. Chápu, že pro někoho to může být moc, ale pro mě takový běžný denní make-up. Pro Osamělou to bylo příliš. Nebo jen potřebovala důvod, aby si mohla odplivnout na mou adresu.
Ať je to jakkoliv, tak z dnešního úhlu pohledu si myslím, že ji k tomu nevedla nějaká zákeřnost či zloba. Zkrátka jsem ji mohla iritovat čistě proto, jaká jsem. Zpravidla nás totiž nejvíc vytáčí ti, kteří mají něco, co bychom si přáli mít (vlastnosti, vzhled - vlastně cokoliv), nebo nám naopak zrcadlí něco "našeho", co u sebe samotných nemáme rádi, nebo dokonce nesnášíme.
Moje reakce tehdy byla velmi impulzivní, jak to u hraničářů občas bývá. Vlítla jsem za ní do pokoje a velmi rázně a tvrdě jsem ji vysvětlila, že o mně nebude mluvit, když o mně nic neví. V tu chvíli jsem zdaleka nebyla přátelská a vzpomínám si, že jsem jí i vyhrožovala, že jí to spočítám, pokud si nedá pozor na jazyk.
...a dnes
Ta situace je pro mě svým dost ambivalentní. Tehdy jsem totiž jasně cítila, že mám někde hranici, někdo na ni narazil a já si ji šla bránit. Ale forma nebyla v pořádku. Snažím se své potřeby vyjadřovat asertivně, proto se vnitřně cítím velmi provinile, že jsem nebyla vstřícnější, že jsem si nedokázala udržet zdravý nadhled, nebo aspoň vychladnout, než Osamělé půjdu cokoliv říct.
Říkám si, že jsme na tom opravdu možná byly podobně víc, než bych si tehdy dokázala připustit. Mrzí mě, že jsem řekla věci, které se říkat nemají. Nikdy. Nikomu. O nikom. Osamělá totiž byla možná opravdu jen velmi osamělá, uzavírala se před světem a její jedovatost byla určitou obranou spíš, nežli útokem.
Když si tutéž situaci představím teď, když už mám za sebou nějakou tu práci v terapii, zachovala bych se úplně jinak. Šla bych za ní. A samozřejmě jí řekla, že se mi nelíbí, co o mně říká. Ale zároveň s tím bych se snažila ji pochopit, možná jí chtěla víc poznat, ale určitě říct, že jsme na stejné lodi. A že zbytečné útoky na sebe nám nepřinesou nic dobrého, ale když se vzájemně podpoříme, může nás to někam posunout. Nebo bychom se mohly alespoň vzájemně respektovat, což tehdy nezvládla ani jedna z nás.
Na druhý pokus
Přála bych si potkat Osamělou osobně znovu. Obě jsme jistě dál. A věřím, že bychom si to zvládly v klidu, bez velkých emocí vyříkat. Mrzí mě, že jsme si vzájemně nedaly šanci.
S láskou
svědomí zpytující Helli 💜
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥