Dar, kterému už rozumím

Během našich destigmatizačních besed zodpovídáme nejrůznější otázky. Jsou to dotazy týkajících se medikace, propuknutí nemoci, hospitalizací, traumat, terapie, pracovních možností apod. Mou nejoblíbenější je ale dotaz: "Co ti onemocnění vzalo a co ti naopak dalo?"

Překvapení
Před lety mě nenapadlo, že někdy budu na tuto otázku odpovídat. Ba co víc, nenapadlo mě, že na ni budu odpovídat tak ráda. Ono se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Tohle jsme už někdy slyšeli úplně všichni. Ale až v ten moment, kdy zjistíte, že to tak skutečně je, tohle klišé doceníte.

Odrazila jsem se
Já si musela sáhnout na úplné dno, abych konečně začala žít. Svůj život dělím na před a po. Před zjištěním, že to, jak se cítím, je legitimní, protože mám problém. Po uvědomění si, že svůj život můžu změnit, ačkoliv to nebude snadná cesta. 

Zlom jak hrom
Když u mě naplno propukla deprese a já byla poprvé hospitalizovaná a dozvěděla se, že mám HPO a že to, jak se cítím a nenávidím, souvisí s faktem, že jsem přežila v minulosti všechna trauma přicházející mi do života od dětství, přes dospívání až do dospělosti, byl to zlom.

Odhodlání
Nejprve sebeobviňování, sebenenávist, sebepohrdání, hořký pocit naprostého selhání. Záhy jsem si ale uvědomila, že konečně vím, kde je problém, tudíž ho můžu začít řešit. A tak jsem začala nejistými krůčky vstupovat do nové etapy svého života.

Boj na život a na smrt...doslova
Dva roky jsem se v tom plácala jak neplavec na hloubce. Třetí rok byl plný výkyvů, ale zvládala jsem je i bez hospitalizace. Konec roku 2023 mi byl opravdu krutou zkouškou. Domnívám se, že to byl rozhodující moment - zda to vzdám, nebo ne. Nikdo neví, že scházelo jen málo a bylo po všem. A letošní rok, ačkoliv bilancuji zpravidla až v prosinci, mohu už teď prohlásit za nejúspěšnější a nejšťastnější rok svého života. I když se stále vyrovnávám s velkou ztrátou, tento rok stál za to. Jako žádný jiný před tím. 

Serpentiny
Díky této cestě, na níž byla řada pádů a pokusů se znovu postavit a jít dál, jsem se naučila něco o sobě. O svých hranicích. Svých potřebách. Naučila jsem se k sobě být laskavá a chápající. A až když jsem byla šťastná sama se sebou (a že to byla fuška), konečně jsem si zasloužila toho nejlepšího muže, jakého bych si bývala nedokázala ani vysnít. Teď už nejsem na všechno tak sama, i když jsem to zvládala a zvládnu to vždycky. Jenže ve dvou se ten život tak nějak líp žije. 

Možná to byl dar
Ve chvíli, kdy padne otázka: "Co ti onemocnění dalo a co vzalo," neubráním se úsměvu. Upřímnému. Šťastnému. Zjištění vlastního "nedostatku" mi totiž ze života vzalo lidi, kteří pro mě byli toxičtí, kteří si brali mou energii a nedávali emočně nic...A dalo mi možnost sebepoznání, vlastní realizace, možnost začít skutečně žít, ne jen přežívat, milovat život, pustit si do života správné lidi, nepřebírat zodpovědnost,  kterou nemusím, dělat, co chci já, ne co chtějí jiní bez ohledu na mě, najít si čas pro sebe...

S láskou Vaše
šťastná Helli 💕