Kdysi mi moje šéfová Martinka při jednom ročním hodnocení řekla, že mám "tah na branku". Věděla jsem, co to znamená, netušila jsem, proč si to u mě myslí. Teď už to vnímám i já.
Zbytečný strach
Někdy mám strach jít si za svými sny. Nejspíš proto, že se bojím zklamání, že se neuskuteční. A tak občas některé věci předem vzdávám. Nedám do toho všechno, protože předem počítám s tím, že by to byla zbytečná ztráta energie. A alibisticky - sama před sebou - tomu říkám "racionální pohled na věc".
Jako buldok
Jindy se však dokážu do něčeho tak zakousnout, že se okolí až pozastavuje nad mou pílí a schopností se během poměrně krátké doby vypracovat. Z části je to nadšení a schopnost jít do "toho" po hlavě. Často je tomu tak v práci. S tím nejspíš souvisí i to, že jsem velmi loajální. Pro firmu, pro kterou pracuji, bych bývala byla schopná i dýchat. Ani dnes tomu není jinak, jen s tím rozdílem, že beru ohledy na své zdraví.
Učím se v sobě číst
Onen "tah na branku", který ovládám, jsem ale pochopila především na své cestě terapií. Během několika let jsem se naučila vnímat sama sebe. Dokonce už dneska umím sama bez pomoci (alespoň většinou) rozklíčovat, kde se jaká emoce či reakce bere.
Racio a emoce
Umím si racionálně dojít k tomu, co se to se mnou děje, a následně si to emocionálně odžít. Nedržet v sobě žádné emoce. Projevuji radost smíchem, smutek pláčem, vztek už vědomě ventiluju jiným tónem hlasu a výrazem tváře...Moc ráda bych řekla, že se mi tak daří vždycky. To bych ale lhala. A nejvíc sama sobě. Pořád jsou chvíle, kdy se peru sama se sebou, nevím, co se to děje, a připadám si jako laboratorní myška, co běhá z jedné strany klece na tu druhou a zjišťuje, že není úniku. Jen tou klecí jsou moje vlastní emoce, moji démoni.
JSEM
Když ale vím, co všechno jsem dokázala přežít. Co jsem si dodatečně zvládla odžít a zpracovat. Jak obrovský posun jsem udělala, pak se vší skromností - sobě vlastní - musím přiznat, že jsem na sebe pyšná. Nejsem na sebe hrdá, že maluju a mám za sebou dvě veřejné výstavy. Nejsem na sebe pyšná ani proto, že jsem se se sborem mohla zúčastnit soutěže a koncertů i v Belgii. Nepřipadám si nijak zvlášť výjimečná, když mluvím do mikrofonu, stojím na pódiu nebo zkrátka jen stojím před lidmi...
I skromná můžu být hrdá
Ale jsem na sebe vážně hrdá, protože jsem dokázala něco, co není na první pohled vidět ani slyšet. Co si takzvaně zdraví lidé nedovedou ani představit. Zvládla jsem totiž najít způsob, jak se mít ráda. Jak si sama sebe vážit. Způsob, jak bojovat se svými vnitřními démony a jak být laskavá k sobě samotné. Pro někoho zcela přirozená, běžná, opomíjená součást života, nad kterou ani nepřemýšlí. Pro mě ještě před čtyřmi lety něco tak strašně abstraktního a nepředstavitelného, že i levitace nad Hradcem se mi zdála jako snazší úkol.
Padat můžu, ale vstávat chci!
Teprve tady jsem si uvědomila, že vážně mám ten zmíněný tah na branku. I to, že ho můžu dobře využít. Jen se nesmím tolik bát věřit sama sobě a svým schopnostem. A nenechat se odradit možným neúspěchem nebo občasnou nespravedlivostí světa.
Klišé občas dává směr
Paolo Coelho není zrovna můj oblíbený spisovatel, ale jeho citát z knihy Alchymista: "Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, aby ti pomohl," si neodpustím. Je to totiž klišé, ale i ty někdy potřebuju, abych neztratila správný směr a dobrý vítr.
S láskou Vaše
útočnice na vlastní osud, Helli 💓
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥