Psal se únor roku 2020. Zprávy zahlcovaly informace o šířícím se novém viru. Asi nikdo z nás nebyl tak naivní, aby si myslel, že se pandemie naší zemi vyhne, přesto zpráva o první nakažené osobě vyvolala paniku. Na celém otevřeném oddělení psychiatrické kliniky, kde jsem tou dobu trávila své dny. A víc, než pandemie, mě děsili moji vlastní démoni.
Pandemie vs. stigma
Svět pohltil Covid 19 a mě sebestigmatizace. V lednu jsem totiž poprvé skončila na psychiatrické klinice kvůli velmi těžké depresi. Ale zpětně bych přehodnotila označení "skončila". Mám totiž s každým dalším úspěchem pocit, že jsem tam neskončila, ale právě naopak. Můj život opravdu začal.
Neskutečně silný pocit selhání (ještě k tomu, jak mizerně mi kvůli depresím už tak bylo) se dostavil po přijetí. Jediné, co mi létalo hlavou, když jsem sledovala, jak mi zřízenec prohlíží veškeré osobní věci, zabavuje tkaničky i pilníček na nehty, byl posměšný hlas (uvnitř mojí hlavy), který mi říkal, že nejsem nic víc než jen obyčejný blázen.
Goniometrické funkce života
Jakmile jsem tyhle myšlenky zaplašila s pomocí terapií a velmi dobré komunity, kterou jsme na otevřeném oddělení, kam jsem se vcelku brzy po přijetí k hospitalizaci dostala, přišel další šok. A další dávka sebestigmat. Dozvěděla jsem se svou diagnózu. Nejhorší, co jsem mohla udělat, začala jsem googlit. Bohužel, v dnešní době je každý druhý samozvaný expert na dušení zdraví a hlavně duševní poruchy. A zejména o HPO najdete na internetu tak 90% neskutečných žvástů, namísto faktů a relevantních informací. Tudíž jsem naskočila do kolotoče, v němž vířily myšlenky na to, jak jsem strašná osoba, že musí být naprosto nemožné mě vystát, že jsem přítěží pro své okolí, pro celou společnost. Být na dně a ještě si do sebe kopnout, to byla odjakživa taková moje specialitka. Ale pracuju na tom.
Velmi brzy jsem ale poslechla ten racionální hlas uvnitř sebe, který mi říkal, jak je to super! Najednou jsem totiž věděla, že mám nějaký problém, tudíž můžu začít hledat způsoby, jak ho řešit. To nadšení mě nepřešlo ani po ubezpečení, že psychické poruchy nefungují na chřipka, takže je nevyležím, ale musím se s nimi naučit pracovat. Musím se naučit žít a pracovat sama se sebou v míru.
Každý den je boj a výhra
Ta cesta je dlouhá a trnitá. Ale tím spíš jsem za ni ráda. Vždycky, když jsem totiž v životě narazila na něco, co bylo až příliš snadné, tak to fakt smrdělo. A zpravidla to vůbec nestálo za mou energii ani čas. Kromě toho, že se po těch letech v terapii dostávám čím dál víc k sobě, mám to, co mnozí hledají i celý život a někdy ani nenajdou. Našla jsem jeden ze smyslů svého života. Ty se, dle mého mínění, v průběhu lidského života mohou měnit, ale v tuto chvíli mám jasno.
Můj svět
Nejdůležitější na světě je pro mě má rodina (rozšířená o dalšího člena - mého Peťu) a přátelé. Ale své poslání jsem našla právě v destigmatizaci. Psychiatrická péče prochází reformou, která se může zdát pomalá, ale sama vnímám velký posun za tu dobu, co jsem se i já stala člověkem se zkušeností. A myslím si, že právě destigmatizační besedy a aktivity jsou jedny z nejdůležitějších v boji s předsudky.
Začalo to krátkodobou spoluprací s NUDZ, posléze jsem absolvovala kurz peer lektora, na základě kterého jsem navázala spolupráci s královéhradeckým krajem. A následně i s pardubickým krajem. Ty besedy jsou velmi náročné. Zpravidla zbytek dne prospím, ale mám z toho (a ze sebe) velmi dobrý pocit. Na každou takovou besedu jdu s určitou dávkou trémy a respektu, protože nikdy nevíte, jaké publikum na vás čeká. Jaká bude atmosféra. Jak vaše vyprávění, váš příběh dokáží přijmout.
Peer poslání
Dosud jsem se setkala vlastně jen s velmi pozitivními ohlasy. Je strašně skvělý pocit, když mě někdo ocení poděkováním za odvahu s tím vystoupit nebo slovy, že jsem inspirativní. Jasně, to sytí moje potřeby. Ale to nejskvělejší na tom je, že vážně věřím tomu, že dělám něco správného, co má smysl.
I tento blog píšu v naději, že může někoho inspirovat, nakopnout, dodat odvahu, že bude líp. A i kdybych měla svou troškou přispět do mlýna a pomoct jen jednomu jedinému člověku, aby se zamyslel nad svými předsudky, nebo se přestal zdráhat říct si o pomoc, pak je dobře, že tu jsem a že dělám, co dělám.
S láskou Vaše
peerka Helli ❤
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥