Cesta k růstu

Nemám ráda změny. Obzvlášť ty velké. Zejména, když se na ně necítím dostatečně připravená, nebo je zkrátka nechci. Ano, snažím se přijímat věci tak, jak přicházejí, ale není to snadné. Každá taková změna, pro kterou se sama nerozhodnu (no, i ty, které si sama vymyslím), je pro mě stresující, protože s sebou nese hroznou nejistotu. I když třeba jen na chvíli. 

Pokora
Všechny, kdo mi vstoupí do života, beru tak, jak přichází. S vědomím, že jednoho dne mohou odejít, nebo se mnou zůstat napořád. A pokud odchází, bolí to, je to smutné, ale snažím se to vnímat s pokorou jako něco, co je v pořádku. Že mě přítomnost dané osoby v mém životě, ať už v něm stráví jakkoliv dlouho, má něco naučit. Možná i já ji/jeho. A ve chvíli, kdy se naše cesty rozejdou, není to nutně konec. Jen vstup do další etapy. 

U psychoterapeutů bych to tak měla cítit obzvlášť. Avšak právě u nich se mi to příliš nedaří. Zejména pokud se na sebe skutečně naladíme a ten vztah je pevný. Založený na vzájemné důvěře. Je to úplně jiný vztah, než mezi sebou mívají přátelé, partneři, členové rodiny...

Terapeutická cesta
Jakmile jsem se dozvěděla svou diagnózu, hledala jsem psychoterapeuta. První byl muž. A byla to velmi nešťastná volba. Z vícero důvodů, které zde nechci rozvádět, protože jsou pro mě do určité míry pořád retraumatické.

Lucie
Poté, co jsem začala chodit ke své současné paní doktorce (podotýkám, že té nejlepší u nás!), doporučila mi terapeutku ze svého týmu. Lucie byla vážně skvělá! V tu dobu jsem přesně ten přístup potřebovala. Bylo to velmi krátce poté, kdy jsem začala pracovat se svým onemocněním. A protože jsem vstupovala váhavými krůčky do neznáma, bylo pro mě důležité, aby mi terapeutka poskytla zejména bezpečí, pochopení, laskavost, vlídný konejšivý přístup - vše, co jsem si sama neuměla dát. Avšak po roce odcházela na mateřskou...

Veronika
Tehdy jsem už ale stejně byla připravená pracovat s Veronikou, jejíž přístup byl zcela jiný. Poměrně rychle jsme si sedly, naladily se na sebe. Což je prostě základ. I s Veronikou jsem se cítila v bezpečí, chápaná, ale už mě učila, že si tu laskavost a vlídnost musím umět v první řadě dát já sama. Naše sezení byla často hodně náročná, ale taky extrémně nakopávací. Posun, jaký jsme spolu za tři roky udělaly, je skoro až neuvěřitelný! Ovšem i Veronika odešla na mateřskou...

Barbora
Nyní navazuji vztah s Bárou...mám trochu chuť se zeptat, zda plánuje otěhotnět (humor)...Jsem plná očekávání, ale i obav. Paní doktorka mě ujišťovala, že se nemám do ničeho nutit, nic uspěchat. Ale díky Veronice jsem se v terapii natolik posunula, že jsem nyní připravená začít řešit i ta témata, do kterých jsem se nikdy pouštět nechtěla. Jsem připravená otevřít Pandořinu skříňku. 

Ten příběh nekončí
Spoustu potlačených věcí jsem už zpracovala, odžila si je a uzavřela natolik, aby mi už dál nemohly ničit život a kdykoliv mě paralyzovat. Ovšem přede mnou je pořád ještě dlouhá cesta. Sice vstupuji do nové spolupráce s víceméně jasnou zakázkou, ale bez odborného vedení se pořád ještě neobejdu. 

První sezení proběhlo hladce. Vlastně trochu jako některá z besed, na nichž mluvím. Zkrátka seznámení. Každopádně jsem zjistila, že Bára je moc milá. A chápavá, protože jsem přišla o něco později. Povedlo se mi totiž zaspat, jelikož se mi vypnul telefon (to fakt chceš, takový aentrée, když nechodíš nikdy pozdě!!!). Jsem ráda, že naše další schůzky budou probíhat navečer - tam je totiž podstatně nižší riziko, že bych zaspala (doufám).

S láskou Vaše
odhodlaná Helli 💗