Víte, jak se říká, že neplánované akce jsou většinou ty nejlepší? Pár takových jsem už zažila a fakt dost často patřily mezi takové, na které dodnes ráda vzpomínám. Jenže někdy ty následky...a ty výčitky svědomí...začnou halit zábavu do černého a slzy mají daleko do těch od smíchu.
To se mi nepovedlo
Myslím, že jsem se dokonale a zcela neplánovaně postarala o první velmi kritický moment ve vztahu s přítelem. Naše první společná dovolená, jak jsem již psala, byla náročná a prověřila nás, jak zvládneme společně čelit stresu a únavě, což jsme zvládli s úsměvem, byť třeba vyčerpaní. Tuhle krizi jsem ale zařídila já svým impulzivním chováním.
Nepodvedla jsem ho (pokud vás napadlo tohle) - to bych nikdy neudělala!!! Ani jsem nikoho nezabila, nepřepadla jsem benzínku ani jsem neprodala ledvinu na černém trhu (svojí, ani jeho). Ale že by z toho, co se mi povedlo, měl skákat radostí? No, tak to by musel být fakt velký cvok. A moje hraniční já tak počítalo s tím nejhorším.
Když ji miluješ...
Jaksi mi nedošlo, že můj muž není člověk, který by před prvním problémem bral nohy na ramena. Namísto toho mi dokázal, že mi je a bude oporou v každé životní situaci. Bývala bych si zasloužila dostat pořádnou čočku a namísto toho se mi dostalo pochopení, objetí a naprosto zřetelný důkaz jak to vypadá, když na vás někomu fakt záleží a nechce to s vámi jen tak vzdát, protože mu za tu námahu zkrátka stojíte.
Naplňuje mé potřeby
Tohle je zjištění a vědomí, které posilní každý vztah. Ale pro člověka žijícího na hraně, který to sám se sebou vlastně už tolikrát vzdal, i když třeba jen na chvíli, je to taková dávka jistoty a stability, jakou si nejspíš málokdo umí představit.
Zejména za poslední rok jsem udělala velký posun. Přesto jsem pořád pomyslně stála na trochu rozviklané stoličce. A ta se najednou zpevnila tak, že cítím pevnou půdu pod nohama a přitom můžu zůstat hlavou v oblacích.
Jako by mě znal celý život
Můj partner nějak od prvního momentu věděl, že potřebuju cítit právě stabilitu možná o něco víc než ostatní lidé, abych mohla být šťastná a v klidu. A od našich prvních společných kroků mi právě tohle dává. A to nejen při chytání mého těla, když zakopnu a mířím k zemi. Ale stal se mi dalším bezpečným přístavem, kam můžu plout, když se potřebuju schovat, když potřebuju dodat odvahu, naději, nabrat síly.
Zdravý vztah
Každý den mě napadne, že ho už nemůžu víc milovat. A každý den udělá nebo řekne něco, čím mě přesvědčí, že to jde. A připomene mi tak, jak málo jsem si sama sebe vážila, když jsem všechny předchozí "vztahy" považovala za lásku. Ani jeden z mužů nikdy neviděl mě - jen docela hezkou tvářičku...a mně to tehdy stačilo a nechtěla jsem to vidět. Moc jsem chtěla někomu dát lásku, někoho milovat, ale nějak jsem potlačovala fakt, že to musí být oboustranné, aby to bylo zdravé. Když miluje jen jeden, je to frustrující a velmi bolestivé.
Nesmírně si ho vážím pro to, jaký je, pro to, jak se ke mně chová, respektuje mě i se všemi mými nedostatky, podporuje ve všem, co dělám, a zároveň se mnou sdílí svůj život, protože chce znát mé názory, moje postoje, chce vědět, co si myslím o tom, co chce udělat, nebo o čem uvažuje.
Jeden druhého vnímáme jako rovnocenného partnera. Domnívám se, že to je ve vztahu nesmírně důležité. Umí mě rozesmát, naprosto nenásilně uklidnit bouřící se hraničářku i zabránit propadu. Už několikrát se mu povedlo zabrzdit mě dřív, než bych spadla do propasti a pomohl mi přejít po té vratké lávce zpátky na pevnou zem. A přitom to ani neví. V danou chvíli to totiž nevím ani já. Vždycky mi totiž dojde až zpětně, kam to mohlo vést.
Plnohodnotný a respektující
S mou kamarádkou Evičkou jsme se v minulosti bavily o "naplněném vztahu". Teď už vím, co to znamená. Za tu dobu, co jsme spolu, máme společných zážitků na argentinskou telenovelu. A není tomu konec. Nám dvěma se určitě nestane, že bychom zbytek života strávili doma na gauči u televize, nebo pouhým vysedáváním po hospodách xkrát do týdne. Chceme spolu zkoušet nové věci, vidět, co jsme ještě neviděli, nabírat nové zkušenosti, zkrátka si náš společný život chceme užít.
A nejlepší na tom všem je, že se kvůli němu vůbec nemusím nijak měnit. Ani barvu vlasů, styl oblékání, zájmy nebo chování (no, snad jen můj slovník ho občas trochu zamrzí...ale to už si sama říkám léta, že bych nemusela být až takový kanál). Jediné, co si přeje je to, abych byla spokojená, vyrovnaná a šťastná. Musím říct, že takhle dobře jsem se nikdy necítila. Nejdu do hypománie, ale ani nebalancuju nad propastí depresí. Jsem jen úplně obyčejně spokojená se svým životem. A to je u holky, která se celý život potácela na hraně, fakt velká věc.
S láskou
vaše stabilní Helli 💘
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥