Jídlo není můj nepřítel

Ráda bych tento článek nazvala "Moje cesta za vysněnou postavou", ale to si opravdu nemůžu dovolit. Nechci podvádět vás, ale především sama sebe. A sama sebe nechci ani zbytečně frustrovat, protože z toho pak naskakuju na deprese, bulimické záchvaty a další formy sebepoškozování. A to už mám za sebou. Dobře, nemám to za sebou. To je totiž stejný jako jakákoliv jiná závislost. Ale teď momentálně se vědomě rozhoduju, že se nechci vydat po stejné cestě, po níž jsem už tolikrát kráčela. 

Fata morgana
Moje vysněná postava je totiž pro moje tělesné předpoklady zcela nereálná a především nezdravá. Chtěla bych na váze vidět maximálně 50 kg a nakupovat oblečení velikosti XS. Přála bych si mít výrazné klíční kosti, které teď moc výrazné nejsou, protože jsou obalené svalovou hmotou (já si teda myslím, že spíš tukem, ale hádat se nebudu), chtěla bych mít hezká štíhlá lýtka, ale od dětství je mám jak Harapes...Taky jsem si vždycky přála štíhlé elegantní paže, ale holt mám ruce jak Fibingerová...Ale pojďme od toho, protože výčet vlastních nedostatků, který bych byla schopná vytvořit, by byl fakt dlouhý. 

Teď je to lepší
Ačkoliv už sama sebe přijímám podstatně lépe, než tomu bylo dřív, stále jsou věci, které bych na sobě chtěla jinak. Jasně, že je to můj bulimicky zkreslený pohled na vlastní tělo. A taky masáž, kterou jsem od dětství dostávala. Všechny spolužačky byly drobounké, na titulkách Bravíčka nikdy nebyla holka krev a mlíko, moje starší ségra byla vždycky podstatně drobnější, než jsem já, což pro mě bylo velmi depresivní (nebrala jsem totiž ohled na to, že je taky o hlavu menší, než jsem  já) a moje maminka měla i po dětech kolem 50kg...

Jsem v procesu
Poslední měsíce se učím přijímat fakt, že já mám zkrátka jinou fyzickou výbavu, a o své tělo se hezky starat. Člověk by řekl, že když jsem od malička byla mohutnější, bude to pro mě snadné. Ale naopak. Od okolí, kromě maminky, jsem právě od dětství neustále poslouchala narážky na to, že jsem velká, oplácaná, tlustá apod. V osmnácti jsme se střední byli na nějakém měření, kde mi bylo řečeno, že mám hodně svalů a vody v těle a tuků dokonce míň, než moje spolužačka, do níž se všichni strefovali, že by se měla najíst, že vypadá jak anorektička. Ani to mě nepřesvědčilo, že je moje tělo v pořádku. 

Extrém
V jednu dobu jsem měla téměř 90kg při výšce 163cm. Nevyžrala jsem se na ně. Vyhladověla jsem se k nim. Když jsem byla prvně u lékaře, který mi pomáhá dostat pod kontrolu stravovací návyky a bojovat tak s bulimií, dozvěděla jsem se, že jsem podvyživená. 

Lékařský dohled
Pan doktor mě neskutečně namotivoval, že to spolu zvládneme. A šlo to! Hned za první měsíce šla kila dolů jedno za druhým. Dostala jsem pod kontrolu své bulimické záchvaty a minimalizovala počet zvracení. Všichni kolem si všímali, jak ztrácím na váze. A pak se to zase nějak seklo. I přes dodržování jídelníčku a pohybu se nedostavovaly takové výsledky, jaké jsem chtěla.

Kvůli tomu jsem ztratila část motivace, takže bylo snazší sklouzávat k tomu, že se to nezblázní, když si dám nanuk, zmrzlinu místo svačiny a hlavně když se jednou nenajím...No, a to je ten průšvih! Jednak to "když se jednou nenajím" nebylo jen jednou. A kdybych si dopřávala, ale pořád jedla vyváženě a měla dost pohybu, nic zásadního se nestalo. Ale nejedla jsem a to byl průšvih. Při jedné z kontrol doktor zjistil, že se mi zase zvýšil vnitřní tuk a hned věděl, že jsem jedla málo výživných potravin. 

Jde to!
Při následující kontrole jsem dostala pochvalu, že to jde zase dolů. Ale pokaždé, když jsem stoupla na váhu, to číslo mě naštvalo. Všichni, a to včetně pana doktora, mi říkají, že číslo na váze není ten nejlepší ukazatel, racionálně to vím i já, ale nějak se mi nedaří na tu váhu lézt. Několikrát za den.

Teď to je náročný
Pak přišla vedra. Vysoké letní teploty obecně moc nezvládám. Nikdy jsem je nedávala. Kromě toho, že jsem lemra, tak se nedonutím k žádnému pohybu, protože se mi motá hlava i při chůzi z gauče na wecko. Tudíž pohyb byl na nule. Navíc jsem podstoupila menší gynekologický zákrok, po němž jsem nějakou dobu měla bolesti, takže na nějaký pohyb jsem neměla ani v nejmenším myšlenky. 

Minulý týden jsem šla na kontrolu s obavami, že dostanu pěkně vynadáno. Ne, že by mě pan doktor nějak chválil, ale objektivně jsou výsledky dobré. Tuk šel dolů, svalová hmota nahoru a celkový stav těla se zlepšil. Tak si říkám, že to je spíš tím, že se až moc soustředím na chyby, místo toho, abych se soustředila na to, co dělám správně a třeba k sobě přistupovala laskavě a dopřála si odpočinek, když ho zkrátka potřebuju.

Reálné představy
Tu vysněnou postavu bych už konečně měla přehodnotit. Racionálně vím, jaká váha a konstituce je pro mě zdravá i to, že bych se tak cítila dobře. Ale moje vnitřní p**a se stále snaží útočit na mé emocionální já s tou nerealistickou představou. 

Zase se do toho dostanu
Teď už bude počasí lepší, taky už mi zase otevřou plavecký bazén, zase se otevřou hodiny jógy, od září zvažujeme s Peťou taneční pro dospělé, takže pohybu bude dost. A jídlo si budu zase vychutnávat, dopřávat a neflákat. Ono to půjde! Jen musím do toho mozku nechat dotéct, že nechci být hubená, ale chci být hlavně zdravá!!!

S láskou vaše
namotivovaná Helli 💚