Co v životě nepotřebuju

 Před časem jsem se držela takového rituálu. Několikrát do roka jsem prošla své věci a zbavovala se těch, u nichž jsem došla k závěru, že už je nevyužiju. Byl to vlastně takový očistný rituál. Pro můj byt...a vlastně i duši. Jenže pak jsem najednou přestala hlídat pravidelnost téhle aktivity...

Impulz
Protože u mě přítel zůstává přes noc, usoudila jsem, že by bylo fajn, aby si tu pár věcí nechal. Aby pořád nemusel jezdit s taškou. Připadá mi to tak praktičtější, protože ne vždycky se dá všechno naplánovat dopředu. 

Velmi rychle jsem ale zjistila, že malý šuplík nebude to pravé ořechové. A tak jsem se pustila do vyklízení skříní. Už tak jsem tam měla spoustu věcí, které jsem nejméně před rokem vyřadila, a ke kterým postupně přibývaly další. Ty zabíraly celou jednu skříň. Konečně přišel ten správný podnět, proč se těch věcí nadobro zbavit. Když už jsem v tom byla, probrala jsem boty, kabelky, papíry...

Syslím
Taky schraňujete nesmyslně různé papírky, výstřižky  a další věci věříce, že se budou hodit? A taky po čase zjistíte, že vůbec netušíte, k čemu vlastně by se měly hodit nebo že je zkrátka prostě k ničemu nepotřebujete? 

Téměř po roce to přišlo
Moje poslední debordelizace přinesla 24 tašek a pytlů plných věcí na vyhození a dalších 10, které obsahovaly věci vhodné k tomu, abych je poslala dál, v čemž mi pomohla EKO VÝZVA. Trochu frustrující je vědomí, že na první dobrou nejspíš není vidět, že by se něco změnilo. Uklidňující ovšem je, že já ten rozdíl vnímám. A především vnímám ten osvobozující pocit, že jsem nechala odejít to, co už nepotřebuju. 

Fyzicky i psychicky
Je pro mě velmi poetické, že se mi podařilo totéž i v emocionální sféře. To, na čem jsem tolik lpěla, je najednou až neuvěřitelně snadné nechat odejít. Jak se uvolnilo místo ve skříních pro věci nové, tak se i ve mně, v mém srdci uvolnilo místo pro nové zážitky, prožitky a budoucí vzpomínky. Některé předměty mi připomínaly to, co bylo bolavé. A to, co jsem držela v sobě, mi vlastně často způsobovalo duševní nepohodu. 

Ještě není konec
Ve skříních, krabicích a všemožných dalších úložných prostorech pořád zůstává dost věcí, o nichž už teď vím, že je časem budu schopná dát do pytle a odnést do popelnice. Nejspíš ale potřebuju čas se s nimi rozloučit. Úplně stejně je to pak i s těmi pomyslnými krabicemi, které mám v sobě. 

Jsou v nich zavřené věci, které si potřebuju vyřešit, abych i ty konečně mohla nechat odejít. Prvním a zásadním krokem je přesvědčení, víra, vědomí (říkejme tomu jakkoliv), že to zvládnu. I když ne třeba hned. Domnívám se ale, že je v pohodě vzít si na to tolik času, kolik budu potřebovat. Nechci do toho hodit vidle, ale ani na sebe tlačit. Zkrátka vše chci dělat tak, abych se s tím cítila v míru. Aby mi bylo dobře. 

S láskou Vaše
odhodlaná Helli 💖