Nafrčená

 Víte, jaký je rozdíl mezi toxíkem a zamilovaným člověkem? Jen nepatrný - oba si frčí na chemii. Jen toxík si ji dodává syntetickými látkami, kdežto zamilovanému ji vytváří tělo samo. Ne, vážně! Tělo totiž vytváří tzv. hormon zamilovanosti, fenyletylamin, který navozuje pocit euforie a nadměrnou dávku energie. 

Modří už vědí
Ano, nejspíš už jste pochopili, že si aktuálně jedu na té nejskvělejší chemce, co může existovat. A strašně mě to baví. Těším se na každý nový den, konstantně mám idiotský výraz, ráno vstávám s dobrou náladou a jsem použitelná téměř hned po probuzení, což je oproti mému standardu, kdy nejsem schopná minimálně půl hodiny po probuzení ani mluvit, zásadní rozdíl. 

Za poslední týdny došlo k velkým změnám. Byla jsem  na tom hodně, hodně bledě. Už jsem zvolna mířila na cestu vedoucí k hospitalizaci, ač jsem se tomu bránila, seč mi síly stačily. Pak se to zase začalo rovnat a "náhle" přišel někdo, kdo mě vystřelil na obláček č.456435453464563. Ve chvíli, kdy jsem kamarádce, která mi prorokovala krásnou lásku, zarytě tvrdila, že ne, že budu sama a hlavně už nikdy nikoho nechci.

Jenže onen princ na stříbrném oři (už dostal čočku, že se někde coural jak můj dopis z Bradavic) není jen tak nějaký další chlap, který na mě vidí akorát celkem hezkou tvář. Vidí mě. Se všemi chybami a nedostatky. A přesto nevzal roha, ani po noci strávené se mnou na pohotovosti, kde mě vozil jako invalidu...je statečnej. 

Začalo to u mě
To, z čeho bývám naměkko a co mě den co den mile překvapuje a dojímá, jsou ale prý úplně normální věci. Takhle se prý muži chovají ke svým ženám ve zdravém vztahu. Tak nejspíš proto to neznám. A ta změna přišla s tím, jak jsem změnila svůj pohled na sebe. V terapii na sobě pracuji a zejména poslední dobou mě při každém sezení terapeutka chválí, jaké posuny dělám. 

Předně jsem si začala vážit sama sebe. A částečně i svého těla, byť k němu mám stále své výhrady. Pochopila jsem, že nejsem jen ta zlomená holka, ale taky silná žena, která už zvládla spoustu věcí. Jsou věci, které umím, v nichž jsem dobrá...Přelomový moment pro člověka, který přes třicet let tápal a pokud sám o sobě měl nějakou představu, tak nebyla nikterak pozitivní. 

Rajské dny
Kromě toho, že se ke mně chová moc hezky, jako gentleman, tak je mi velkou oporou a podporuje mě ve všem, co dělám - malování, psaní, stravování, zpívání. Takže si teď žiju/žijeme moc hezky. Maluju, píšu, zpívám, baví mě zdravě žít, protože na procházky, plavání a veškeré pohybové aktivity mám parťáka, partnera, spřízněnou duši, která je, stejně jako já, okouzlená přírodou nebo tím, jak dobře se člověk cítí po plavání. Ale zvládáme společně i pohodičku na gauči u televize, posezení s přáteli, společné nákupy, vaření a pozor - letošní vítězné MS v hokeji jsme profandili spolu až do zlatého finále (prostě NÁROĎÁK).

Velmi příjemná změna je pro mne i v tom, že si konečně dovolím nebýt ta naprosto samostatná, nezávislá, která nepotřebuje nikoho, natož chlapa. Dovolím sama sobě nechat si pomoct, nechat o sebe pečovat, být občas dámou v nesnázích.

Zná mě, má mě
Poprvé v životě nemám problém s mužem o čemkoliv mluvit. Hned od začátku. Včetně toho, že jsem kapku na hlavu. Upřímnost, důvěra, žádné masky, žádná snaha nedat na sobě znát skutečné pocity. To je tak osvobozující! Ono mi teda popravdě nic jiného ani nezbývá, protože mám dojem, že mě musí snad znát roky. Podle jediné zprávy nebo vyřčeného slova neomylně pozná, že se něco děje. Jeho fakt nepřesvědčím, že jsem v pohodě, když nebudu. A vlastně ani nechci. Zatím mi totiž ukazuje, že tu pro mě je, ať se cítím jakkoliv...a že mně ty emoce umí pěkně zamotat hlavu, to už víme...zejména moji nejbližší.

Ten pravý
A tak najednou poznávám tu naprosto cizí půdu. Od svých blízkých často slyším věty: "Víš, ale to je normální. Takhle se normální chlap ke své ženě chová," když líčím, co pro mě zase udělal hezkého. Myslím, že nejen proto jsou z něho nadšení všichni moji blízcí. Včetně mojí terapeutky. Ta se mě ptala, zda si dokážu představit, že bych s tím člověkem byla do konce života. Já si neumím představit, že bych s ním nebyla. 

Jasně, zamilovanost, růžové brýle, ale! Ta kompatibilita! My se shodneme naprosto ve všem. Hlavně i v těch zásadních otázkách, životních prioritách, postojích. Už teď jsme sehraní, jako bývají jiné páry třeba až po letech. Pokud skutečně existuje něco jako životní, pravá láska, pak ON je tou mojí. 

S láskou Vaše
idiotsky se tvářící ZADANÁ Helli 💕