Život není konstanta

Už od dětství miluju seriál Buffy, přemožitelka upírů. Vyrůstala jsem na něm a vlastně i v dospělosti se k němu vracím. Často. Jasně, je určen spíše pro teenagery. Ale na druhou stranu, období dospívání je emočně náročné, a za mě třeba tenhle fantasy seriál byl a je plný inspirativních momentů. Pro mě i v dospělosti.  

Hluboká pravda

Kdysi jsem četla nebo viděla rozhovor s jedním z tvůrců, který mluvil o tom, že tak, jak hlavní hrdinka bojuje v každém díle s démony, tak se dospívající musí pomalu (někteří bohužel velmi rychle) utkávat s realitou života. Postupně se učí odrůstat dětským bačkůrkám a poznávat, že život je někdy těžký. My dospělí se pak s touto realitou setkáváme takřka denně. V závěrečném díle páté řady zazní věta, že nejtěžší na světě je žít v něm. 

Myslím si, že každý, kdo si někdy prošel skutečnou depresí, potvrdí, že to je až děsivě pravdivé. Zároveň s onou větou zazní i další. Výzva. "Buď statečná. Žij!" Nevěřím, že existuje člověk, jehož život je konstantně zalitý sluncem a je procházkou růžovým sadem. Ať už z jakýchkoliv důvodů. 

Máme to ve svých rukou
Člověk je tvor společenský, tudíž naše životy jsou mnohdy silně ovlivněny okolnostmi, prostředím, v němž se pohybujeme, lidmi, s nimiž se stýkáme. Mám však pocit, že někdy zapomínáme, že máme vliv na to, co na sebe necháme působit. Je totiž na nás, jakými lidmi se obklopujeme. Je na nás, zda setrváváme na místě, kde se necítíme dobře. Ať už se jedná o práci, nefunkční partnerský vztah, město, kde se nám nelíbí - cokoliv. Vše se dá změnit. 

Krok do neznáma
Chce to odvahu. Ne, že ne. Naše společnost je, zdá se mi, hodně nastavená k tomu, že potlačujeme své vlastní potřeby. Snad proto, abychom vyhověli ostatním, snad proto, že máme strach ze změn. Odstěhovat se a začít znovu, zejména pak v jiném městě či zemi, kde nemáme rodinné vazby nebo přátele, není snadné. Je to nový začátek a chce to úsilí, než si člověk vybuduje pevné zázemí. Odejít z dlouholetého vztahu není o nic snazší. Ono totiž když to nefunguje, je často jednodušší v tom setrvat, než se postavit dočasné samotě a třeba hledání něčeho nového, neznámého. Neobhajuji opouštění starých přátel pro nové, ale pokud jsou i přátelské vztahy nezdravé - třeba jednostranně opečovávané -, je to nejlepší, i když třeba bolestivé, řešení odchod.

Jednou jsi dole, jednou nahoře
Když na té životní hyperbole klesáte, není snadné vnímat motivace a inspirace z okolí. I tyto momenty jsou ale potřeba. A není dobré přes moc je překonávat či potlačovat, ale naopak je zdravé si i tyto propady odžít. Když je smutno, není ostuda si pobrečet. A když to nejde samo, proč tomu nepomoct. Úplně bych si asi nešla dobrovolně ukopnout malíček o skříň, ale scéna z Nekonečného příběhu, kdy je Artex pohlcován bažinou smutku, nebo když Buffy musí zneživotnit svou osudovou lásku, aby zachránila svět jsou fajn alternativou, u kterých se neobjedu bez kapesníků. Bez ohledu na to, v jakém jsem momentálním rozpoložení. 

Není to snadné, ale chce to mít na paměti, že po tom klesání zase přijde stoupání. Tehdy je asi snazší vnímat otevřeněji svět okolo. Je jednodušší slyšet ty inspirativní lidi kolem sebe. A že jich je! Nemusí mít za sebou osudy jako přeživší holokaustu. Ale tu inspiraci můžete najít i v tom, když slyšíte, jak člověk mluví o své práci, která ho baví a naplňuje. O svých koníčcích. Vnímejte, jak lidem září oči nadšením, když mluví o tom, co je baví. Nechte se tím inspirovat. Nechte se tím nakopnout. Pokud potřebujete životní změnu, buďte stateční. Žijte! Život je až příliš krátký na to, abyste ho jen přežívali. 

Buďte s lidmi, s nimiž je vám dobře. Dělejte věci, které vás baví. Nezůstávejte v ničem, co vás drtí. 

S láskou
Helli