Náhlé změny nálad mě provází celý život. Nebo kam až moje paměť sahá. A stejně si na to nezvyknu. Nebo zatím nemůžu zvyknout. Pokaždé mě to vykolejí, vyhodí ze sedla, paralyzuje. Když se s tím potýkám v bdělém stavu, můžu si to aspoň racionalizovat a pracovat s tím. Jenže když mě to dobíhá během spánku, jsem naprosto bezmocná a ten pocit mě pak provází i po probuzení.
Sůl nad zlato?
Mám dojem, že pokaždé, když řeknu "Teď se mi daří, cítím se dobře," tak si vesmír pomyslí: "Aha, tak to se, holka moc neraduj, tessék!!!" A když ne vesmír, tak se zaraduje něco ve mně samotné a začne mi to pěkně solit. Já sice solím dost, třeba jadel fakt miluju, ale čeho je moc, toho je vážně příliš.
Jádro pudla
Nejtěžší vždycky je, přijít na to, odkud se to bere. Naslouchat sobě samé a pojmenovávat emoce je základ, který už celkem zvládám. Ale objevovat jejich původ, to je někdy pěkná fuška. Někdy k tomu dojdu, ale jindy prostě nevím, nemůžu na to přijít, ať se snažím jakkoliv.
Odpojení, tupý výraz, chybí jen slinka v koutku
Občas si říkám, že ze mě terapeutka musí mít pocit, že mám v hlavě jen Homerovu opičku hrající si s činelami...Někdy se totiž zeptá a čím víc se snažím přemýšlet, tím spíš mám v hlavě prázdno. Někdo se toho stavu, kdy na nic nemyslí, snaží dosáhnout, mně tam lítá, aniž bych chtěla. Věta "Dneska jsem dutá," která mi utkvěla ze školních let a kterou jsem (nejspíš nejenom já) používala, když mě někdo nečekaně tasil k tabuli, nabrala úplně jiné rozměry.
Správně! Co to je?!
Snažím se všechno dělat správně. Jenže to jde ztěžka, když se občas ztratím v tom, co je vlastně správně...V rámci naslouchání sobě samé a péče o sebe mám představu, že to moje "správně" je dělat věci tak, jak mi vyhovují, jak se v nich cítím komfortně, nepřinášející zbytečný stres. Jasně, vyhnout se stresu - obzvlášť v dnešní době - fakt nejde, ale zase si ho nemusím sama tvořit.
To já, ne vesmír!
Jenže to je právě ono. Ve chvíli, kdy se propadnu do stavů, kdy ztrácím půdu pod nohama, nějak nedokážu vidět, že život, který právě žiju, je v první řadě můj úspěch. To já jsem přežila. Právě já jsem si to zařídila tak, abych kolem sebe měla jen takové lidi, kteří mě nevysávají, nezasypávají negativní energií, výčitkami, poznámkami, které mě pak trápí, nehodnotí můj život, aniž by věděli, co všechno řeším. Sama jsem si nastavila režim. Sama ho dodržuju. Sama jsem se rozhodla nepít. To nejsou věci, které se mi v tom životě nějak vyskytly. To je realita a život, který si právě tvořím.
Zeď
Ačkoliv mi to terapeutka vysvětluje a často připomíná, jako by její slova zůstávala za zdí. Jako by ve mně zesílila ta zeď, přes jejíž vršek nedokážu vidět dál, na druhou stranu, kde je rozkvetlá louka, slunce a klid. Zůstávám za tou zdí, kde je zima, šero, mokro, prázdno a jen těžko si lze představit, že bude líp. Snažím se tu zeď přelézt, snažím se udržet si naději, že někde musí být přece jen líp, ale je to vyčerpávající.
Tohle kolo už jsem jednou odehrála
Ale tohle místo už znám. Tuhle cestu už jsem tolikrát zvládla. Z posledních sil jsem se dokázala rozeběhnout, odrazit, pořádně zapřít a dostat se tam, kde je líp. Jedna moje část ví, že to zase zvládnu, dokonce to bude snazší, než minule a předminule (protože svalová paměť, pche!), ale moje vnitřní p*ča má svůj zhnusený výraz a říká: "To si fakt myslíš, že ten tlustej zadek někam dostaneš?!" Nejradši bych ji umlátila lopatou. Vím, kde se její hlas bere. Bohužel, vražda je u nás pořád trestný čin a navíc jsem spíš pacifista. Chápete tedy tu absurdní situaci? A víte jak absurdní je, že mě absurdní situace fascinují?
S láskou Vaše
Helli za zdí (dočasně) 💜
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥