Znovu a lépe

 Už před několika týdny jsem se rozhodla, že chci změnit svůj svět. Životosprávu, spánek i přístup k životu. Až na pár výjimek se dařilo. Alkohol jsem zcela vyřadila, místo toho rozšířila obsah své lednice o rostlinné mléko (mandlové z Alberta je výborný a nestojí randál!!!) a pravidelně pila 2,5 - 3 litry vody každý den. 

Je to lepší
Pořád se držím. Popravdě bych si nedala ani svoje milované Prosečko. Ne, že bych už byla doživotní abstinent (zas tolik si nevěřím), ale teď momentálně mi život s čistou hlavou naprosto vyhovuje. A myslím, že se to dost odráží i na mém duševním zdraví. Svým blízkým se zdám daleko vyrovnanější. Sama pak vnímám větší klid. I když každý den brečím. Kvůli Herbouškovi. To je ale součást truchlení. A vlastně zdravý způsob, jak vypustit tak silné emoce ven. Kdybych je totiž držela v sobě a zakázala si je projevit, stejně bych tomu neutekla a časem by mě, ještě silnější a bolestnější, dohnaly. 

Má to smysl
Vidím ty výsledky. Cítím se líp. Díky pravidelnému režimu daleko líp spím. Díky abstinenci a pití většího množství vody už nejsem tak opuchlá. Sama sobě věnuju daleko víc péče, takže se zlepšil stav mojí pokožky, pleti, vlasů, nehtů...A i díky tomu se cítím mnohem líp. 

Boj není u konce
Přesto ale pořád nejsem s to přijmout se. To je Čomolungma, kterou jsem pořád nezdolala. Poslední dva roky je mé velké téma váha. Sice jsem shodila nějak samovolně asi pět kilo. Pořád mám ale o 15kg víc, než jsem mívala. Nikdy jsem sama sebe nevnímala jako hezkou holku. Vždy jsem sama sebe viděla spíš jako tlusťocha. Momentálně je to ale asi nejhorší. Poslední měsíce už vážně jen stačilo projít kolem zrcadla a už jsem objímala mísu, aniž bych si cokoli strkala do krku. Zkrátka to šlo ven samo. 

Zkreslený sebeobraz
Během života, kdy jsem okolo sebe viděla jen všechny ty holky s velikostmi XXS, maximálně S, jsem se naučila se svým mindrákem pracovat jako s vtipem. Než abych čekala, kdy na mě někdo zaútočí a zraní mě tím, že mi řekne, jak moc jsem obézní, říkala a říkám to o sobě sama. Je to jako reflex. Je to ochranná bariéra. Když jsem první, kdo řekne, že jsem tlustá, beru tím eso z rukávu těm druhým. Nemohou už totiž na konto mojí váhy říct nic horšího. Ale zdravé to není. I tohle je totiž forma sebepoškozování. A hlavně tím prohlubuju extrémní vidění sebe sama, tudíž místo boje podléhám své poruše příjmu potravy. 

Moje doktorka je skvělá!
Není to totiž typická doktorka, která si na vás udělá sotva 5 minut, během kterých vás pozdraví, napíše recept na další léky a už si zve do ordinace dalšího pacienta. Takhle to u ní nikdy nebylo, díky bohu, a dám krk na to, že nikdy nebude. Je totiž doktorem, který svým pacientům naslouchá, udělá si na ně čas a opravdu se jim snaží pomoct řešit příčinu, ne jen chemicky utlumit důsledky. A tak mi domluvila návštěvu u odborného lékaře.

Ještě jednou a s citem
Minulý týden jsem se tedy po nervózním čekání ocitla v malé ordinaci, kde mě sympatický lékař vyzval, abych mu řekla něco o svém aktuálním stravování a progresu od loňského roku. Po krátkém vyšetření následovalo něco, v co jsem už ani nedoufala. Pan doktor mi sestavil jídelníček, upravil režim, doporučil pár dalších změn a hlavně mě motivoval, že těch 15kg spolu hravě zvládneme dát dolů. 

Tentokrát to tedy nebude snažení, které se časem obrátí proti mně, ale systematická práce pod dohledem lékaře, který bude sledovat, zda moje tělo funguje správně a přijímá nový, zdravý způsob stravování. Jsem na dobré cestě už proto, že jsem se pro většinu z toho, co mi teď bylo doporučeno, rozhodla sama a zjistila, že mi to dělá dobře. A proto je to snazší. Ta změna je totiž pozvolná a už začala. Nespěchám. A ani pan doktor na mě nechce spěchat, protože sám dobře ví, že příliš rychlé změny vedou k ještě rychlejší kapitulaci. 

Tak mi držte palce! 

S láskou Vaše
Helli na cestě za zdravím 💓