Loňský rok byl vážně záhul. O co větší úspěchy a radosti jsem zažívala, o to bolestnější byla zklamání a pády. A konec roku, ten byl fakt jak vytažený z jímky, podělaným navrch, pi*ou ke zdi... A co teď s tím? Táhnout si to s sebou, jako železnou kouli u nohy, do dalšího roku? Nebo to nechat v minulosti...?
Tak modří už vědí
Ti, kteří už mají něco za sebou, lidé vyzenovaní, lidé přijímající sebe i život v celém jeho rozsahu, nejspíš i flegmouši, by pravděpodobně zcela bez zaváhání řekli: "Žij přítomností." Nejsem ani vyzenovaná, pořád jen těžko přijímám sama sebe a zcela určitě nejsem ani vzdáleně flematik, proto si k tomu správnému rozhodnutí potřebuju dojít.
Ratio
Jasně, moje hlava, ta racionální část mého já, ví, že minulost je minulost, nezměním ji, tak nemá smysl si ji táhnout s sebou. Moje terapeutka mi během jednoho sezení vyprávěla příběh, snad z Japonska. O dvou mniších, kteří se dle dogmatu řádu nesmí ani dotknout žádné ženy (jakože větší extrém než celibát, co?). Jednoho dne šli tito mniši odněkud někam (nepodstatná informace), až došli k řece, na jejímž břehu stála žena. Na ni byl proud řeky tak silný, že nemohla přejít na druhý břeh (nebo měla něco zlámanýho, už nevím, prostě nemohla přejít přes řeku), a tak ji jeden z mnichů vzal na záda a přenesl. Na druhém břehu ji pustil a spolu se svým souputníkem pokračoval v cestě. Oba mlčeli, až za nějakou dobu se druhý mnich ptá toho prvního, jak si mohl dovolit na tu ženu sáhnout a přenést ji přes řeku. A on mu odvětil: "Já ji nechal u řeky, zato ty si ji s sebou neseš po celou dobu."
Temnota
Ačkoliv se snažím nechat tento příběh promluvit i ke svému emocionálnímu já, mám ve zvyku na přelomu roku uplynulého a nadcházejícího bilancovat. Pesimista a melancholik ve mně má chuť si zoufat, že jsem sama, bez partnera, bez Arnoštka a Herbíčka, kteří odešli do nebe přesně měsíc po sobě a mně doma zbyly jen chlupy a hračky. Mohla bych naříkat, že život není fér, že se mi za boha nedaří zhubnout, že jsem chudá jak kostelní myš, že tohle a tamto...A pocit křivdy pro všechny tyto věci a mnohé další v sobě živit a nést si je na zádech na svou další cestu.
Nechci!
Jenže já nechci. I přesto, že mi teď není dvakrát do smíchu, z hloubky svého nitra se snažím vyškrábat optimistu. Během toho roku se stalo taky hodně pozitivních věcí. Lásky nevyšly, ale zůstala přátelství. Mám práci (vlastně práce), kde je mi fajn, mám za sebou kurz líčení, tudíž mohu a dělám vizážistku, absolvovala jsem dvoudenní veletrh, kde jsem právě tohle dělala. Podílela jsem se hned na několika besedách týkajících se duševního zdraví v královéhradeckém i pardubickém kraji. Dvakrát jsem za minulý rok navštívila Maďarsko, kde jsem konečně okusila kouzelnou atmosféru Balatonu a strávila krásné chvíle se svou maďarskou rodinou, ale i se svou prima šéfovou, měla jsem noční rendez-vous se svou milovanou Budapeští, procvičila ty své základy maďarštiny a dala si ten nejlepší langoš na světě.
Rostu, jen ne do výšky
Během a na základě svých sezení jsem, podle mé terapeutky, zažila terapeutický růst. Naučila jsem se vnímat své hranice (s jejich respektováním je to o něco horší, ale dělám na tom), poznávat sebe, starat se o sebe, přežila jsem ty nejkritičtější momenty. Někdy to teda bylo dost na hraně (u hraničářky překvápko, že?). Přežila jsem.
Ještě jednou a s citem
A teď, když se mi život obrátil vzhůru nohama, tak hledám novou cestu, jak ho žít. Nebude to lehký. S tím můj vnitřní realista počítá. Ale mám nějaký plán. Vlastně plány, cíle, přání, úkoly...Jak se říká: "Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby!" A tak hledám způsob, jak dál růst, jak být. Jak žít.
Žijte!
S láskou,
živá Helli 💜
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥