Z nuly na sto!

 Na čas jsem se odmlčela. No, vlastně na dost dlouho. Ale dělo se toho příliš na to, abych byla schopná to sdílet. Hlavně jsem ani nevěděla, co mám vlastně sdílet se světem. Trochu jsem bloudila. Sama v sobě. Ale myslím, že jsem našla správný směr. Věřím, že jdu správnou cestou. Že to tentokrát nepo****!

Mlha a tma
Z kraje roku jsem se dostala někam, kde jsem být vůbec nechtěla. Ztrácela jsem se sama sobě a byla na nejlepší cestě zpátky do léčebny. Ale to jsem za žádnou cenu nechtěla. Chtěla jsem to tentokrát zvládnout sama. A stalo se. Nebudu lhát, bolelo to, stálo to spoustu sil a práce, ale pobytu na klinice jsem se úspěšně vyhnula. A pořád jsem tady a teď, troufám si tvrdit, i šťastnější, spokojenější a zase o něco silnější. 

Na cestě
Během toho několikaměsíčního období temna jsem se naučila více naslouchat sama sobě, svým potřebám. Naučila jsem se nejen nacházet své hranice, ale také si je hlídat, hájit a vymezit se. Pochopitelně je tohle běh na dlouhou trať. Nikdo si jen tak přes noc neřekne: "ha, teď to budu dělat takhle," a nezačne fungovat o 180° jinak. Nebo...říct si to může (proč by ne?), ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se ze dne na den tak výrazně dokázal změnit. 

Jeden z pilířů už nebyl stabilní
Jenže to nebylo všechno. Vztah, v němž jsem byla v podstatě deset let, mi ten poslední rok daleko víc bral, než dával. To se prostě občas stává. S láskou to tak bývá často. Někdy si myslíme, že je to na celý život, ale nakonec zjistíme, že ne. Že jsme s danou osobou měli ujít jen kus své životní cesty a třeba se něco naučit. Zejména o sobě. A já se toho naučila dost. 

Pořád jsem se snažila hledat chybu v něm, v sobě, v tom, co děláme špatně, chtěla jsem to zachraňovat, snažila se, ale vůbec jsem si nechtěla připustit, že k sobě už zkrátka nepatříme. Vždycky toho člověka budu mít svým způsobem v srdci. Nejspíš mi na něm vždycky bude záležet. Jako na blízkém příteli. Přece jen jsme spolu zažili i spoustu hezkých momentů a já bych si ráda zachovala vzpomínky zejména na ty, ale láska už tam není. A možná už hodně dlouho. Nebo aspoň ne taková, jakou člověk potřebuje. Jakou potřebuju já. 

Nová
A tak jsem se odstřihla od věcí starých, k nimž jsem se zoubky-drápky snažila pořád vázat a lpěla na nich, a svět se mi obrátil vzhůru nohama. Čeká mě nová pracovní výzva, na kterou se už neskutečně moc těším! Mám zrekonstruovaný byt. Mám novou lásku. Mám novou kadeřnici. Mám kosmetičku. Starám se o sebe. Mám sebe! A momentálně mám taky pocit, že všechno bude dobrý, že všechno zvládnu. 

Největší překvapení - pro mě!!!
Posledních pár měsíců jsem vlastně byla neustále ve stresu. Frustrovaná, nešťastná, ztracená. Když se to začalo lámat, bylo to trochu jako lavina. Nejdřív to šlo pomalu, vlastně tak nějak tiše a nenápadně. A pak se to rozjelo a už to nejde zastavit. Ani to zastavovat nechci. Můj život je najednou neskutečná jízda, která mě fakt baví! Ještě před pár měsíci by mě ani ve snu nenapadlo, že tohle jednou řeknu: "Život mě baví! Je těžkej, je to někdy boj, ale zatraceně moc mě baví!"

S láskou,
Vaše zamilovaná, spokojená a šťastná
Helli 💜