Věčný rozpor

 Žít život na hraně znamená řadu věcí. Nejen emočně lítat ze strany na stranu, žít na pomezí mezi neurózou a psychózou nebo špatně zvládat nastavovat si a hájit vlastní hranice. Je to hodně o tom, jak člověk sám sebe vnímá. Co cítí. A věřte, že to není zrovna snadné. 

Prázdnota
Pocity vnitřní prázdnoty jsou mi natolik známé, že už je snad považuji za svou součást a vlastně už na ně někdy pohlížím jako na své přátele. Patří do mého života a já tápu v tom, zda s nimi pořád bojovat, nebo je přijmout a naučit se s nimi žít. Před bojem jsem začala preferovat akceptaci. Neříkám, že by prázdnota byla zrovna nejlepší kámoška, které bych zavolala nebo prožívala bůhví jakou extázi, když se potkáme. Ale začínám se snažit ji respektovat. Dostavuje se a zkouší mě, ale já ji začínám brát jako toho pavouka, co se usídlil u mě doma. Je tam, vím o něm, nejásám z toho, ale sám o sobě mi nemůže ublížit. Štve mě, že mi dělá na zdi pavučiny, které musím uklízet, určitě by mi bylo líp bez něj, ale vyhnat ho se nepodařilo, tak spolu prostě koexistujeme. 

Kdo jsem?
Daleko větší problém teď ale řeším s tím, jak mě vnímá okolí. Jak sama sebe vnímám já. A ten diametrální rozdíl mezi těmihle dvěma světy. 

Díky terapii se posouvám. Učím se ty věci, které mi říkají druzí, slyšet a nenechat je po sobě jen tak stéct. Je to ale docela oříšek. I když jsem odmalička byla chválené a podporované dítě, nějak v mém vesmíru došlo k tomu, že jsem slyšela jen ty negativní věci. Neslyšela jsem maminčino "Helenko, ty jsi šikovná, takový krásný obrázek," ale macešino "ty seš čím dál tlustější!" Neslyšela jsem učitelčino "Helenko, tvoje seminárka byla nejlepší ze třídy," ale "Ty zas určitě budeš mít záchvat a my kvůli tobě neodmaturujem," od spolužaček. A neslyšela jsem ani "Miluju tě," ale jen "Dneska jsi nějaká protivná."

Je to proces
Neříkám, že se mi obrátil svět vzhůru nohama a najednou je to naopak. To právě vůbec. Ale učím se slyšet právě i ty pěkné věci, které mi moje okolí říká. Popravdě je to jako chytat vodu do dlaní. Člověk jí dokáže nabrat dost, ale během chvilky odteče a zůstane jen pár kapek. Jenže i ty kapky jsou důležité. Pro mě určitě.

Pořád je to tak, že když mě v práci pochválí či poděkují za to, co dělám či zvládám, tak první, co mě napadne je "Proč to říkají? Myslí to snad ironicky? Je to málo? Mám ještě přidat?" Když mi maminka řekne, jak moc je na mě pyšná, napadne mě "Proč? Protože se mi pořád ještě nepovedlo se zabít?" Nebo když mi Božský řekne, jak jsem skvělá, kolik věcí zvládám a jak důležité věci dělám, pomyslím si "Myslí si to doopravdy, nebo mě jen chce uchlácholit, aby mi nebylo tak smutno?" Je to jako reflex. 

Teď už jsem se ale posunula. Nezůstanu u toho svého reflexu, ale nadechnu se, uklidním a racionalizuju. Proč by mě v práci chválili, kdyby opravdu nebyli spokojení? Proč by mi mamka říkala, že je na mě pyšná, kdyby nebyla? Proč by mi Božský říkal něco, co si nemyslí, když to nikdy nedělal a vždy jsme spolu mluvili na rovinu? Jasně, po téhle fázi přijde začervenání se (vnitřní) a pořád mám tendenci to shazovat. A někdy to i dělám. I nahlas. 

Ale už se stává, že mi ta hezká slova na duši, v mysli i na srdci ulpí právě jako ty kapky vody v dlaních. A já mám najednou na čem stavět. Najednou, aspoň na chvilku nemám pohlcující pocit, že jsem naprosto neschopná a totálně zbytečná existence. 

Ještě není vyhráno
Není to konec cesty. Jsem pořád na začátku. Protože hledám vlastní hodnotu v tom, zač mě oceňuje moje okolí. Můj cíl je, abych sama sebe dokázala ocenit, nebo aspoň docenit, bez ohledu na to, co si myslí okolí. Abych sama sobě dokázala říct: "Jo, dneska se mi to fakt povedlo, jsem dobrá, jak jsem to zvládla!" Zatím mi to zní jako utopie a věřte nebo ne, ale i při rychlosti s jakou píšu na klávesnici mi napsat tuhle větu trvalo déle, než celý článek. Tak těžký to pro mě zatím je. 

Hraniční porucha osobnosti je v tomhle totiž strašně zrádná. My hraničáři o sobě máme naprosto zkreslený obraz. Vy nás možná vidíte jako obrazy od Moneta - tečky dávající dohromady výjevy, z kterých se dají vyčíst nějaké scény. My se vnímáme spíš jako plátna od Pollocka - divnej mišmaš stříkanců a fleků, který se různě překrývají a naráží do sebe. 

Nevzdávejte to s námi
Tím chci jen říct, že potřebujeme chválit stejně jako všichni ostatní, i když to, co na nás oceníte, občas shodíme něčím jako "Ale ne; to je přece moje povinnost; to je normální; tak dobrý to není; tak dobrá nejsem". Nesnažíme se degradovat váš názor, nebo vás odradit od toho, abyste nám dávali pozitivní zpětnou vazbu. My jsme zkrátka jen v procesu, kdy se to učíme přijímat. 

S láskou,
Helli