Měla jsem problém s alkoholem. A to dost velký. Zvlášť, když jsem začala kombinovat pivo, destiláty a benzodiazepiny. Dala jsem svém tělu a zejména svým vnitřním orgánům pěkně na zadel. A jak se říká, a já to můžu potvrdit, neexistuje vyléčený alkoholik, pouze abstinující alkoholik.
Lehká závislost
Dobře, mě by asi každý za alkoholika neoznačil, ale řekněme, že jsem byla už dost na hraně. Zvláště pak se závislostí na kombinaci alkoholu a léků. Jednoho dne jsem si řekla dost a ze dne na den přestala pít. Moje abstinenční příznaky byly silné. Třes rukou, nervozita, pocení, zvracení, průjem, zkrátka samé lahůdky.
Ale překonala jsem to. Dokonce sama, bez pomoci AT, bez pomoci AA. Sama z vlastní vůle jsem měsíc nepila. Držela se, ale těšila se, až ten měsíc, který jsme si s tehdejší kámoškou určily, konečně skončí. Ona to nevydržela ani týden, než začala zase pít. Já ten měsíc dala. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli okolí, abych těm, kteří mě pít vídali, dokázala, že nemám problém. A kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že vypít lahev destilátu poté, co jsem si dala pár desítek a zajíst to všechno osmi neurolama není úplně nejlepší nápad. Později jsem se dozvěděla, že jsem se už taky nemusela probrat. Pán Bůh mě k sobě nechtěl, tak mě ráno vzbudil a osvítil.
Alkohol je společenský lubrikant
Nicméně po nejtvrdším měsíci jsem se k pití vrátila. Tentokrát však ve společenské míře. Jen tak, abych o sobě věděla. A aby mě nenapadalo se doma dorážet další lahví tvrdého alkoholu, tak jsem si domů nic takového nekupovala a nenakupovala jsem si domů ani víno. To jsem doma měla pouze v případě, že jsem čekala návštěvu, nebo jej od někoho dostala jako úplatek. No, dobře, kecám. Žádné úplatky mi v životě nikdo neměl důvod dávat, takže jako prezent. Rozumíme si.
Škatulka byla jasná
Na první hospitalizaci jsem se při představování na skupině neprozřetelně přiznala k tomu, že jsem víc pila, a tak si mě pan doktor ihned hodil do škatulky k alkáčům a pravidelně se mě ptal, zda-li pak mám chuť na alkohol. Jednou už jsem se ho málem zeptala, co má v nabídce, že se furt tak ptá. Ale radši jsem poctivě odpověděla, že nemám. Většinou to byla i pravda.
Jenže už to mám v papírech, takže se mě na alkohol ptají při každé hospitalizaci a když si mě do péče vzala moje současná (a doufám, že si mě nechá až do důchodu, ideálně mého) psychiatrička, začala se mnou alkohol řešit i ona. Obzvlášť poté, co se dozvěděla, kolik jsem toho do sebe dokázala nasypat a třeba zapíjet panáky jinými panáky.
Kontrolované pití
Protože se nedokážu ničeho, ani alkoholu vzdát úplně - zkrátka když si něco zakážu, o to víc to pak chci a zákaz, byť svůj vlastní, porušuju -, dohodly jsme se na kontrolovaném pití. Což zahrnuje bonzbloček, do kterého si zapisuju frekvenci a množství přijatého alkoholu. Teda respektive vína a piva, protože panáky mi zakázala, respektive jsme se na tom dohodly, ale protože mi to zakázala paní doktorka, které si vážím, opravdu jen minimálně a za zcela výjimečných okolností tento zákaz poruším, jinak ho ctím.
Alkáč si vždycky cestu ke špuntu najde
I když poslední dobou, jak jsem šla zase do deprese, jsem si našla kličku a obhajovala si koktejly, že to vlastně nejsou panáky, tudíž to můžu. A jak to párkrát dopadlo? No vzhůru do bezvědomí, jak se tak říká. Často se stalo, že jsem měla okno jak výkladní skříň a mnohdy jsem snad ani nevěděla, co dělám. Což je, obzvlášť v mém případě, velký průšvih. My hraničáři totiž máme ten danajský dar ohrožovat svým chováním svůj vlastní život, aniž bychom si to uvědomovali.
Terapie
Mimo jiné zahrnuje moje kontrolované pití také alkoholové okénko během terapií, kde na sebe vždycky vyflákám, co, kdy, jak, za jakých okolností, proč a s kým jsem pila a kolik toho bylo a co se dělo pak - no zkrátka taková klasická pětiminutovka malého závisláčka.
Držím se
Od poslední hospitalizace prakticky nepiju. Smekla jsem se jen dvakrát...a bylo mi tak blbě, že jsem se zase na čas poučila. Je totiž vlastně hrozně fajn v sobotu ráno vstávat a nemít kocovinu po standardní páteční party. Když se stavuju za svým kamarádem ve vinárně, obvykle si dám čaj. V týdnu zpravidla ani nechodím večer ven a na konci týdne jsem tak unavená, že jsem ráda, když v devět zapadnu do postele a pustím si Harryho Pottera nebo si vezmu nějakou knížku. Jo, žiju nudný život. Ale moje játra jásají.
Obhajoba
Nebudu nikoho poučovat, aby nepil. Sama jsem si prošla svým, mám odpito docela dost, ale zatím ne natolik, abych si dokázala říct, že se až do smrti, ať už přijde kdykoliv, nedotknu alkoholu. Však víte, co se říká - žádná dobrá historka nezačíná slovy: To jsme takhle jednou pili vodu a...
Nemůžu žít v minulosti
Ale držím se a chci se držet. Paťoušek by ze mě radost neměl, že podceňuju trénink. Ale Páťa už není a já se musím posunout dál a ne se pořád fixovat na minulost strávenou v doupátku, kde jsem přepila kdejakého chlapa, natož pak potom, co Páťa tak náhle odešel. To jsem přechlastala každýho a ještě to dokázala tak perfektně kamuflovat, že si nikdo v práci ani v mém okolí neuvědomil, že mám problém s alkoholem. Nebo spíš bez něj.
Život jde dál a já chci urovnat spory se všemi svými démony, přijmout je, porovnat se s nimi a dokázat jít dál. Přála bych si žít svůj život tak, abych ho měla pod kontrolou, ale ne tou úzkostnou, nýbrž tou přirozenou, kdy bych se nemusela bát, že zase vlítnu do chlastu, že zase vlítnu do sebevražedných myšlenek, že zase uslyším hlasy, že budu trávit večery a noci sebeobviňováním. Zkrátka chci žít normálně. A víte co, jednou budu...Jednoho dne se mi to povede. I kdyby to mělo být až v příštím životě. Já to dám. Jsem dcera své matky a mám v sobě dost velkou sílu na to, abych to zvládla.
S láskou Vaše
odhodlaná Helli
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! ♥