Vernisáž

 I duševně nemocný člověk dokáže pracovat, fungovat, tvořit, žít plnohodnotný život. Moje maminka mi říká, že jsem umělkyně. Já se tak úplně necítím. Jen tvořím, když mi není dobře a snažím se přetavovat svou bolest, své smutky v něco, co bych si přála. Ať už to jsou víly, které vnímám jako ochranu, podmořský svět, kde bych si přála žít pro jeho nádheru, nekonečnost, tajemnost, konejšivost nebo vesmír, který se zdá být stejně nekonečný, jako se někdy zdá být nekonečná bolest. 

Velký den
Dnes mě čeká druhá vernisáž k výstavě mých obrazů. Ta se může uskutečnit jen díky Náplavce v Hradci Králové, kde jsem dostala příležitost vystavit svou tvorbu, a to na celý červenec. Po dlouhé době se na něco docela těším. Těším se na vystoupení uskupení MyTwo, které si udělá čas, aby zde vystoupilo. A taky bych ráda vystoupila ze své komfortní zóny a předstoupila před přítomné hosty, abych pohovořila nejen o své tvorbě, ale i o sobě. 

Destigmatizace
Pravda, mluvit o své nemoci pro mne není problém. Dokonce mě snad i těší, že to mohu dělat, jelikož doufám, že tak alespoň svůj okruh přesvědčím o tom, že žít s duševním onemocněním nemusí být nutně konec světa a člověk žijící s takovou nemocí může být platným členem společnosti jako kdokoliv jiný. Nebo dokonce může i vytvářet něco navíc. 

Rodina a přátelé
Mám štěstí, protože mám ohromnou podporu zvenčí - na vernisáž přijde moje maminka, dokonce přijede má rodina až z Trutnova, přijdou přátelé, kamarádi, ba dokonce i moje milovaná třídní učitelka ze základky. Kéž bych tak měla takovou podporu i zevnitř...sama sebe podpořit nedovedu.

Snad to jednoho dne dokážu...

S láskou Vaše
nervózní Helli