Slečna zvaná deprese

 Přijde. Někdy má svůj důvod, ale u nás hraničářů prostě někdy přijde bez pozvání. Neovlivníme to. Naše dobré stavy i propady jsou nepředvídatelné, a stejně tak i to, zda se z "obyčejného" propadu vyvine deprese. Je to jako když má někdo artrózu a někdy ho klouby bolí víc a jindy míň, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit. 

Deprese není depka
Často od lidí slýchávám větu: "Ále, mám depku." Jenže to není deprese jako taková. To je zkrátka špatná nálada, kterou trpíme občas všichni. Mít depresi, to je něco úplně jiného. Mít depresi, alespoň v mém případě, znamená, že mám co dělat, abych ráno vůbec vstala z postele, buď spím málo, nebo nepřirozeně moc, nemám do ničeho chuť, nezvládám běžné věci jako třeba úklid nebo plnění úkolů, které si stanovím, jsem-li vůbec schopná něco jako "to do list" vytvořit. Naplní mě pocit prázdnoty, zbytečnosti, marnosti, beznaděje, nedostatek životní energie, apatie a často se dostanu až do stavu nihilismu. 

Nedělám to schválně, prostě to tak je. V tom stavu vůbec nedokážu vidět své úspěchy nebo věci, které se mi povedly. Vše je zkrátka bezbarvé, šedé, nijaké, nepodstatné. A trvá to. Trvá to dlouho. Od lehčí deprese, o níž mám stále pocit, že jde jen o propad, se často dostanu až k myšlenkám, že to prostě skončím. Protože můj život, jak ho vnímám, nemá žádný smysl. 

Rozdělení deprese
Deprese se dá rozdělit na lehkou, střední, těžkou a hlubokou. Lehkou lze léčit terapiemi. Často totiž pomůže promluvit si s odborníkem. Střední deprese už je horší, ta se neobejde bez medikace, ideálně ve spojení s terapií. Těžká deprese je asi nejnebezpečnější, protože tam převládají myšlenky na nežití a je největší předpoklad, že tyhle myšlenky budou realizovány. Hluboká je nejhorší stav, protože to už člověk ani nevstane z postele (takovými depresemi trpěl například herec pan Kopecký). 

Medikace
V mnoha případech je nutná medikace, a to takzvanými antidepresivy. Ty se obvykle předepisují na 6 - 18 měsíců u lidí, u kterých byla deprese zaznamenaná nárazově. Ovšem u těch, u kterých se objevuje opakovaně je to prostě druhá snídaně. Ale nevěště hlavu, existují způsoby, jak se dostat do stavu, kdy se člověk obejde právě i bez medikace. Já nyní bohužel ne. Nyní zkoušíme třetí AD a k tomu beru stabilizátory nálady a antipsychotika. Denně si tak slupnu 7 tabletek. Bohužel, ani medikace nedokáže zabránit vzniku deprese. Mezi zasvěcenými se totiž traduje, že medikamenty dělají jen 30% úspěšné léčby a zbytek už je na pacientovi. Právě proto je možné, u některých pacientů, že se časem obejdou bez léků. Bohužel, v mém případě propadlo těch 70% beznaději a těch 30% mě nezachrání. 

Léčba
Mluvit, mluvit, mluvit. V mém případě je to tak, že potřebuji rozebírat svoje bolesti, strasti, všechno to, co mě uvnitř sžírá. Jenže o tom nedovedu mluvit s každým. Nikdy jsem to neuměla. Pro mě se tou vrbou stala moje terapeutka a paní doktorka. Ale hlavně terapeutka. Jak ta první, tak ta druhá, která mi dává hodně zpětných vazeb a taky mi věci podrobně vysvětluje. Vysvětluje mi třeba i neuropsychologické procesy. To je pro mě hodně přínosné. Jenže občas nastane moment, kdy mi terapie jednou týdně nestačí a dostanu se do bodu, jako právě teď, kdy potřebuju hlubší a intenzivnější terapii, ideálně každý den a kombinovanou - skupinovou i individuální. 

Další, co se dá udělat pro to, aby se člověk dostal z deprese je změna životního stylu. Dobrý spánek, dostatek vitamínu B12, pobyt venku, ideálně na sluníčku, na čerstvém vzduchu, dostatek pohybu a tak dále. 

Proč chodím za pět dvanáct
Většina lidí depresi tají, protože se za ni stydí, jelikož ji zdraví, nebo takzvaně zdraví, lidé prostě nechápou. Řeknou si "vždyť je tak hezká, tak se jí daří, dobře vaří, pěkně maluje a je nafrněná, nafrněná, nafrněná," jo, to už je trochu pokus o vtip. Ale rozumíte mi, ne? 
Ani já nejsem výjimkou. Ačkoliv už moje okolí několikrát zažilo moje stavy deprese, pořád jsem se neodnaučila mít pocit, že je tím obtěžuju, a tak to tajím, skrývám, až nakonec přijdu za pět dvanáct a pak už není čas otálet. 

To bude dobrý
Nejhorší věta, kterou můžete říct člověku v depresi je: "To bude dobrý!". Vím, že to každý myslí dobře, ale nedělejte to. Vyvolává to v nás totiž pocit, že berete naši depresi na lehkou váhu. Člověku se zlomenou nohou taky nikdo neřekne: "To bude dobrý, to rozchodíš!". Já mám štěstí, že mám okolo sebe lidi, kteří už mi rozumí a kteří se spíš zeptají, zda pro mě mohou něco udělat, jestli něco nepotřebuju, jestli si chci promluvit a tak. Jo, já vím, že mám ohromný štěstí, že tohle nemá každý. Přesto mám prostě depresi a tak to je. A proto potřebuju intenzivní léčebný pobyt. Ambulantně to totiž s terapeutkou nezvládneme. 

Poslední
Já se jen modlím k Bohu, aby to už byla konečně moje poslední hospitalizace. Abych se konečně vyhrabala z těch h*ven, co mě uvnitř trhají na kusy a nedovolí mi mít se ráda a žít normálně. Potřebuju konečně pochopit a začít mít ráda svoje dětské já. A i když jsem na rozpacích, tak CHCI věřit tomu, že to dokážu, protože jsem se přece dokázala smířit i s tou 17 letou Helenkou, kterou jsem nenáviděla. Jenže jsem k ní měla přece jen blíž, a tak to bylo snazší. 

Tenhle úkol nebude snadný a bude to bolet. Bude to hodně bolet a budu si říkat, proč se v tom vlastně babrám, ale vím, že dokud se nesmířím sama se sebou, nikdy nebudu moct žít normálně. Bez opakovaných depresí, myšlenek na sebevraždu a sebepoškozování. Ať už je to pálení se zapalovačem, řezání se, mlácení do sebe pěstmi nebo impulzivní tetování bez ohledu na finanční situaci. 

Když jsem tak stála na tom balkoně s tou cigaretou a rozhodovala se, jestli to konečně udělám, zadržel mě fakt, že mám báječné rodiče, rodinu, která mě má ráda takovou, jaká jsem, skvělé kamarády, kteří mě podporují a jsou mi oporou, když to potřebuju. Hlavně mámu by to zabilo. Ta by se s tím nikdy nedokázala vyrovnat. A tak vím, že to nesmím udělat, ale je to sakra těžký. 

A tak sbírám střípky naděje, zbytky odvahy, torzo motivace, abych zase jednou zabojovala o vlastní život. A, slečno Deprese, já nejsem snadný soupeř!

S láskou Vaše
odhodlaná Helli