První dny v Bohnicích

 Tak jsem tady. Pořád nervózní a napjatá. Někdy trochu ztracená. Pořád smutná. Mám za sebou první dny v Bohnicích,kam jsem se po krušném domlouvání a vysvětlování nedorozumění přece jen dostala. A dostala jsem se na oddělení, které je považováno za jedno z nejlepších terapeutických u nás. Ale pomůže mi to?

Cesta do Prahy byla moc fajn. Vezla mě sem totiž kamarádka z nejbližších a nejstarších (jako že se dlouho známe, ne že je stará), tudíž byla cesta nejen příjemná, ale i plná podpora a porozumění. 

Vyklopila mě na příjmu a čekala, až si mě ověří,paní doktorka vyzpovídá, a pak mě dovezla s kufrem a všemi mými zavazadly až na pavilon 3. Slovo pavilon mě trochu znervózňuje, ale asi to má důvod.

Kolektiv mě přijal dobře,obzvlášť poté,co jsme hráli poznávací hru na jména a já pronesla, že si s sebou na dovolenou Heli bere hovno. Moje lehce pejorativní antré mělo úspěch.

Taky personál je tu moc milý, chápavý podpůrný,zkrátka moc hodný. V porovnání s Áčkem by byl podle mojí kamarádky a šéfové v jedné osobě lepší i koncentrák, což je docela pravdivý způsob jak vyjádřit mou zkušenost, nicméně nechci tím shazovat zdejší podmínky. Vážně je to tu fajn. Možná je to ale i o mém přístupu.

Pavilon 3 se nachází ve staré budově, takže to tu není jak hotelové poměry na hradeckém Céčku, ale snažím se to brát trochu jako dovolenou v pěkné starší budově s programem,který by udolal i vola.

Zatím jsem v bílé skupině, což znamená,že mě čeká hodně ergoterapie a prostor na to sžít se se zdejším prostředím. Zkrátka se trochu otékat. Paní doktorka mi vysvětlila, že mě hned nechce házet do psychoterapie, jelikož všechno najednou by mohlo mít negativní efekt. Což mi dává smysl.

A tak jsem si v pátek vyrobila bloček (hele, fakt se mi povedl, jsem hustá) a odpoledne jsem vyměnila ubrusy na oddělení.

Sobota byla o poznání klidnější, uzívanější. Ráno jsem sice vstala naprosto čerstvá v šest a dokonce jsem si s kolegyní zacvičila pozdrav slunci, nicméně když jsem se zavezla do knížky,kterou se aktuálně snažím číst, malinko jsem vytuhla (asi na slabé dvě hodinky). Vzbudilo mě volání sestřičky k obědu. A pak přišla vycházka.

Poprvé jsem jela po Praze více autobusy, které na sebe navazovaly, a pak metrem. Jakmile jsem se dostala na metro, byla jsem v klidu. Teda až na ty jezdící schody, to je vždycky malém moje smrt. A hurá na Vyšehrad za kamarádkou na zmrzlinu.

Hele,přiznávám se dobrovolně, asi deset minut jsem šla s navigací, ale tak nejsem místní, to se snad promíjí. Ale doplahočila jsem se až ke stánku se zmrzlinou, kde jsem kamarádku hned sice neviděla, jak slibovala, zato jsem ji velice zřetelně slyšela. Uf! Našla jsem cíl své dnešní cesty.

Při cestě zpátky už jsem si připadala jako totální královna města, protože jsem se cestou do Bohnic stavila na hlavách mrknout po obchodech a nedaleko nemocnice jsem vykoupila Lidl. To se ukázalo jako ne úplně skvělý nápad, protože mastná tyč jela až za dva st minut, tak jsem šla pěšky. To už neudělám. Dvě mega těžký tašky a půl kilometru k ledničce a špajzu, to prostě nechceš.

Až na to uchráplé dopoledne se ale za dnešek musím pochválit. Překonala jsem své obavy z cestování po Praze. Teda, pořád bojuju s utkvělou představou, že mě chce určitě každý okrást, takže si kabelku neustále držím a tvářím se jak postřelená laň, ale jinak jsem to dala levou zadní, což jsem od sebe ani ve snu nečekala.

Uvidíme, zda pro mě bude tak snadné otevřít se skupině na psychoterapiích. A hlavně si splnit to, pro co jsem si sem přišla. Pro vyrovnání se a smíření. Odpuštění a kroky k tomu, abych dokázala žít jako někdo, koho nestíhá neustále minulost, ale dívá se dopředu. A užívá si každý den, jako by měl být tím posledním.

S láskou Vaše

pyšná Helli